PODZIMNÍ KOUPEL

Jaroslav Kolman Cassius

PODZIMNÍ KOUPEL
Podzime, stůj. Ještě srdce sny hlavu plní jak parami omamnými stárnoucí víno sklep. Jak stará, strhaná stoupa, jako vítr se v ostřici vlní, bije krev vykvašená, žil umdlévající tep. Nebolí objetím štěstí a nepálí slzou ztráta, jen podzimní růže hoří pod žloutnoucí jabloní, a s dívčích úst polibky cizích jak v podvečer pod okny máta v samotu srdce tvého dny letními zavoní. A řeka, která se tmí, je ještě vzrušená, vlahá polibky léta, jež právě ji pustilo z objetí. 55 Vstup do její vlažné lázně umírajícího blaha a vylov z lůžka, jež chladne, vůni svých podletí. Podzimní plavče, stůj. Nač úporně mířit k cíli, když s vesnou utonulou proud mimo zpět uplývá. Na prsou ruce slož a nech se unášet chvíli, k nebi tvář obrácenou, jež ještě se usmívá. V loktech, jež ještě hřejí, a nad hrobem, který už studí, s vláhou minulých jar pluj pomalu k moři zpět, a vlny ztišené řeky, které nerozrážíš už hrudí, ti položí na ústa tichá tvé poslední růže květ. Poslední je to květ, jehož vůně bolí a drásá, poslední touhy úzkost v ten šarlat zakletá, poslední zjevení lásky, poslední života krása, posledních křídel blesk ptactva, jež odlétá. 56