BALADA O DVOU MILENCÍCH

BALADA O DVOU MILENCÍCH
Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc přede mnou září jak nový den, jenž říká vše a nic s usmívající se tváří? Je v tobě plno noční temnoty a jitřního chladu. Ještě rosou zebou tvoje rty, v něž srdce své kladu. Proč vidím na ni svoje poledne pláti a hřáti? 27 Kdo její zlatý závoj nadzvedne a touhu mou zvrátí? Jaký soumrak číhá za tím dnem, to neví žádný; budem se milovat anebo zahynem, ty svěží, ty chladný? Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím, čtu tvář tvou jasnou. „Minulostí svou churavím, hasnuhasnu, jak hvězdy hasnou.“ Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám, čtu ti to s tváře: „Hořel jsem a teď zhasínám, chceš odleskem být mé záře?“ „Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách, jichž světlo letí k tobě jak láska má, zatím co v noci tmách spí hvězdy ve svém hrobě?“ 28 „Tak jako vrhá v oči nevinné paprsek hvězda zhaslá, tak jako růže v dlaně dětinné svou starou krásu střásla.“ „Můj svět již není hvězda zářivá, to paprsek zříš z něho. Daleko krouží mladost tvá kol mrtvého srdce mého.“ 29