TEN STARÝ MUŽ

TEN STARÝ MUŽ
Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla kyticí, znavený úsměv v oku měl vyčítající i prosící. Ten starý muž dotkl se ruky mé, jako by ze sna byl probuzen, jako by v sudbě tajemné potkal svůj nedosněný sen. Nech mne, ty starý muži, jít, dělí nás oba sudba zlá, pohled tvůj, babího léta nit, jak šedivý závoj za mnou vlá. 61 Ten šedivý závoj z pavučí zachytil se mých kadeří, jak z křídel lásky v náručí by uvázlo jen pápěří. Ten starý muž ani se neohléd’ za bílým štěpem naděje: tak plný byl moře starých běd, tak lačný té jedné krůpěje. Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla nebes dar, a nocí vzlykalo peklo těl a srdcí svár a duší zmar. Jako by tulák si vykoupal v pramenu lučním parnou líc a jako by pramen plynul dál, tvář jeho starou zrcadlíc. Šedivý závoji, vlaj dál za nejžalnější z žalných vdov. 62 Ten starý muž snad mne miloval, a nezanechal mi v srdci žal, jen čerstvý, ale prázdný rov. 63