JOSEFÍNA

JOSEFÍNA
Komu jsi náležel, démonu nebo Bohu, ty sladký zjeve s tváří anděla? Proč dívala ses ráda na oblohu, když v parném dni se bouří zatměla? Když první blesky šlehly clonou temnou a prvním poryvem se zachvěl sad: pojď, dítě, pojď se podívati se mnou, jak Bůh se hněvá, jak nás nemá rád. Na konci sadu altán z psího vína, mých dětských her i jejích dívčích kout. Nad vchodem její jméno „Josefína“ prvního přívalu již smýval proud. 102 Tam stanuli jsme, udýcháni během. Před námi v dáli stál náš starý dům. Tvůj úsměv žhnul sinavých blesků žehem a vlhká tvář tvá hleděla k nebesům. A tam jsme stáli tiše vedle sebe a hučel hrom a sténal v sadě peň. Ty dívala ses v otevřené nebe, já na tvé tváře hořící pochodeň. A od těch dob znám tajemství vší krásy, mladosti mé vpálené znamení. A když si vzpomenu na mladé časyčasy, nebesa vidím v jednom plameni. Má každá hrůza tebou vůni jemnou, ozonem voněl i mých bitev dým. Pojď, volala, pojď podívat se se mnou! volala hrůza sladkým hlasem tvým. A nebe lásky nebo peklo boje má pro mne tvou ohnivou svatozář. 103 V ní vidím vichřiti se vlasy tvoje a vlhkým úsměvem tvou plápolati tvář. 104