JEŠTĚ JARO

Jaroslav Kolman Cassius

JEŠTĚ JARO
Pohnulo se jaro v srdci mém jak nůž, který se v ráně obrací: jsem láska, ale víc než láska rána jsem, jež krvácí. Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí ten sen, který se ze tmy ulomil, zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi, která nebyla cíl? Pohnula se krása v srdci mém jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí, jak v starém stromě jarem zmámeném bušení mízy. 117 Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed po hadím uštknutí, ty, kráso, lež a nerozkvétej v květ, lež bez hnutí. 118