SÝČEK
V prázdný zrak dnů když pohleděl jsi zblízka,
tajemství nocí nemusíš se bát,
ale co není, po tom vždy se stýská,
v pokoji dětském chtěl bych jednou spát,
zakusit strach a sladké hrůzy chvění,
když za stodolou volá nocí sýc
do domu smrt, v které už hrůzy není,
protože víš, jak volá lidské nic,
uslyšet v sadě šepot bdících stromů,
jak listí noční vánek rozehrál
a plížící se kroky kolem domu,
z okapu kapek krápajících cval,
105
zřít měsíc nad lesem, jak na obrazy civí,
v tváře, jež žily a už nežijí,
a počítat, víc mrtvý nežli živý,
údery hodin, když půlnoc odbijí,
až jednou splnilo se dětinné to přání
v podvečer tichý, létem ospalý,
a hosta vpustil dům na pozdní zaklepání
a cizí ruce mu v domově ustlaly,
tam v koutě tom jabloní zacloněném,
dostaveníčku dávných dětských snů,
starý spáč v lůžku provoněném senem,
na dávných nocí čeká vidinu,
na stěnu hledí v svitu bledé luny,
v tváře, jež žily a už nežijí,
ale už nezní přetrhané struny
v srdci, když půlnoc do tmy odbíjí,
nic nehýbe se v noci tvrdě spící,
nezní kol domu strašidelný cval,
106
nikde ni hles, nic nemá ti co říci,
ty v lůžku tam, čeho by ty ses bál,
marně se díváš do tmy, až zrak bolí,
jalový hrob je starý zrak a sluch,
a sýček, volající do tmy u stodoly,
volá své pojď! jak dávný, dobrý druh,
pojď! houká tmou, v které už není děsu,
pojď, staré dítě, které chce se bát,
mladosti svěží vůně dýchá z lesů,
jablky dětství voní starý sad,
pojď! volá sýc, ty pošetilý spáči,
umřela nocí mladých čaromoc,
a vstává spáč, obléká se a kráčí
jak náměsíčný v luny svit a noc,
klopýtá travou dávno nekosenou,
sám více duch než ten, kdo živý je,
přes jamku hrobu stářím proleženou
fenky, jež žila a už nežije,
107
přes meze staré, ploty povalené,
zelenou strží, která procítá,
a nad ním jitřní nebe už se klene
a východ zlatým pruhem prosvítá
a strání vzhůru k mukám boží matky
s věnečkem dětským suchých sedmikrás
a tu se teprv ohlíží host zpátky,
kde stojí dům tam dole jako hráz,
a nikdy, nikdy neotevře dveří
domova, v kterém žil a nežije,
na jehož zdi už kroky času měří
slunečních hodin rzivá rafije,
a poutník stojí, stojí, dolů shlíží,
dívá se, dívá, v němé noci klín,
a jak se po zdi oprýskané plíží
zlatého rána první bledý stín,
a jak už úsvit na východě vzrůstá
a jak slunce stoupá výš a výš,
108
neviditelná opakují ústa
volání sýčka, jež už neslyšíš,
pojď! houká rána z kouřících se lesů,
ozvěna pyšná smrti zákeřné,
pojď! pohleď duše žádostivá děsu,
do bílé tváře vražedného dne,
pojď, duše, hrůzy mladosti tak chtivá,
když nocí zmlkla dětství sladká řeč,
pojď, vyjdi v zlatý den, kořisti důvěřivá,
v podzimu svého nastraženou léč,
pojď, vejdi jako vysoká když vchází
v zář pasek žíznivá k prameni svému pít,
kde vábí jitřní písní orosené mlází,
kde v stínu číhá čekání tichý kryt,
pojď, zvěři, která víš, co tvář ta němá neví,
jdouc blíž a blíž k vražedné ručnici,
je úzkost mrazící, kterou jen den ti zjeví,
když noc už neděsí tvé srdce žíznící.
109