OTEVŘENÁ OKNA

Jaroslav Kolman Cassius

OTEVŘENÁ OKNA
Kdykoliv přijdu, jsou okna otevřená. S očima otevřenýma spí náš starý dům. Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna, jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům. Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá, zpuchřelých rámů mává vetchá páž’. A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá, starého hnízda zapomenutá stráž. Za těmi okny dokořán otevřenými kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím, tam cizí jdou stopy šlépějemi mými a z komína stoupá cizího ohně dým. 79 Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá, nevidím chodce zarůstajících cest. Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá, je jako slepec, kterého nemá kdo vést. Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená, jak staré rány, které se nehojí, jako by smrt zkameněla jako stěna a mrtvý ležel ještě v pokoji. Kamenná kobko mladosti nepohřbené s cvrlikajícím štěstím v objetí, vy okna otevřená, rány nezavřené, co vysvobodí mne z vašeho zakletí? 80