Poslední zprávy
Už fouká se strnišť a k nebi vzlétli draci.
Umění výtvarné se z dovolené vrací.
Tajemník J. U. V. se vrátil z dálných Alp,
na prsou Edelweis, skalnatých Alp to skalp.
Pan jednatel je zpět od labských kataraktů,
kde opaloval valeury svých aktů,
a last not least – to hlavní k posledu:
vrátila Moravěnka nám pana předsedu.
Nejvyšší čas, výstavní termín kyne.
Pan Zikán otvírá buffet mimo jiné.
Už také redaktor se z Mariánských vrátil,
přes 10 kil a málem místo ztratil.
Jak římský jmenovec je štíhlý, je ho půl.
To všecko dělá Glauberova sůl.
Má líce přepadlé a tailli užovky
dík nemírnému pití v lázních Křížovky.
Víc hubenosti věru netřeba.
96
Bác, maličko, a byl by bez chleba.
V čem podstata je jeho mizerie?
Je trnem v oku jedné galerie.
A co v dáli vzácné vody pije,
psaní dlouhé píše Galerie:
Já obrazy mám a vy redaktora,
vám obrazy, mně hlavu toho tvora.
A douška Galerie: Já anebo on.
Vlastenecká galerie. V úctě ředitel.
Poslední to její „galerijní tón“.
Z přátel vlastenských je naráz nepřítel.
Složila J. U. V. své snědé tváře v dlaně:
Komu teď sluší dáti peníz daně?
Zda obejít se bez zakladatelů,
když „galerijní tón“ má licenci,
či redaktora dát pod kuratelu
patronu kubismu svatému Vincenci?
Poslední novinky to z výtvarného světa.
Moudřejší bude zajisté podzim léta.
97
Košilatá historka z atelieru
V jednom atelieru na Král. Vinohradech stala se hrozná událost a mohla míti nejtragičtější následky, kdyby nebylo rozumné ženy, která svému muži důvěřuje, a to, jak jsme přesvědčeni, právem.
Představme si jen situaci: malíř se podívá na hodinky a vidí, jeho milovaná choť musí býti již na cestě, aby ho z dusného atelieru jako obvykle vyvedla na procházku. Hodí štětcem a křikne vesele na modelku: „Konec, holka, oblékat!“ Sám pak ruče spustí pracovní kalhoty, aby si oblékl vycházkový šat, který si pověsil
98
pečlivě na ramínko, když tu se otevrou dveře a na prahu stane milovaná manželka, tváří v tvař nešťastné dvojici v košilatém stadiu.
Hrůzou vyschlo malíři i modelu v krku a na jednom obraze čerstvé lakovaní. Bylo slyšeti červotoče v staré štafli a bezcitné, kruté tikání kapesních hodinek na paraventu.
„Mami,“ promluvil konečně malíř se zoufalým úsměvem, „to je náhoda. My jsme právě hotovi.“
„To je dobře, Alberte,“ odvětila radostně vzorná choť. „Už jsem myslela, že teprve začínáte.“
Nic tak nemrzelo Albertovu ženu, jako když někdy přišla nevhod a vyrušila svého manžela v malování. Ale po celý večer nemohl se Albert ubránit pochybnostem. Občas pohlédl na svou choť úkosem, a když tato učinila nějaké prudší gesto, trhl nervosně hlavou, jako by se něčemu vyhýbal. Ne, muži si nezasluhují důvěry žen.
[99]