Vrabec v hrsti Prostonárodní
Lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše, raději proti srsti než po srsti nepleše. Lepší je vrabec v dlani než holub na báni, lepší malovaní než kašírování. Lepší aj vrabec v hrsti než na střeše holubi, veď už ten náš kubismus žiaden, ach, nelúbí. 5

Holub v hrsti Audiatur et altera pars. Verse surrealistická.
Lepší je holub v hrsti nežli na střeše hladit psa proti srsti není mu k potěše Lepší je holub v dlani nežli na báni jde, paní, na mne spaní jste k pomilování Líp uříznout si hlavu než znovu se narodit, z Tromboli píti lávu do smrti marodit 6

Umělecká orientace
Mánesák se honosí a kasá, jeho místo že je u Picassa, Beseda má zase Rabase. Jé U Vé se loni obrodila, do nového pustila se Díla, ve Voršilské dům si postavila, dílem zůstala taktak, jako byla, dílem omladila se. Žebřík umění má různé příčky, různá doba různé návyky: Mánes zmohl se jen na Slavíčky, Myslbek však hned má Slavíky. Pověz ty nám, Juraji Myslbeku, své cesty cíl, své pouti Mekku. 7 Myslbek: Ať Mánes, Jednota, ať levý, pravý, Ich bin vom Kopf zu Fuss eingestellt na výstavy, obrazů milion! Ať bez cíle, ať bez směru, ať nemám žádnou chiméru, citelnou plní mezeru můj pavilon. Mé místo v umění? Habaděj místa! Nejlepší místa, říká pan prokurista, jsou stavební místa banky Union. 8 Jdi do kláštera, Ofelie... Hamlet.

Jdi do kláštera, J. U. V. Jdi do kláštera, J. U. V.
dost dlouho bylas bezzemek. Jdi do kláštera, J. U. V. a najdi si tam pozemek. Jdi do kláštera, J. U. V. a do kláštera Voršilek. Jdi do kláštera, J. U. V. a najdi si tam útulek. Jdi do kláštera, J. U. V. a budiž tobě útěchou, že v klášteře jsi, J. U. V. a že máš hlavu pod střechou. Jdi do kláštera J. U. V. a budiž tobě k útěše: máš vrabce v hrsti J. U. V. i holuby máš na střeše. 10

Literární porculán 1927-34
Míšenská panenka s růžovou mordičkou Sedlák jede do vrat Nepárejte se v zubech rezivou vlásničkou Lenin udělal převrat 29.854 je telefonní číslo Elzevíru proč nelítá sfinga vzhůru? popsal jsem osminku papíru pojedu na dovolenou do Singapuru 11 Werych a Voskovec pod novým krovem Manesa
W.: Hola, jaké štěstí, že Vás tu nalézám. Sto let českého umění! Jak ten čas utíká.
V.: Chovejte se slušně, milý pane, ať nemá výstavní výbor příčiny k stížnostem. Dívejte se na obrazy, že ano, jste na výstavě obrazů, která výtvarně zobrazuje, jak se obráží naše výtvarná obrazotvornost v stoleté tvorbě výtvarné.
W.: Pod vlastním krovem. Endlich allein. Hle, Emil Filla: Dvě ženy. Každoroční pobyt v Paříži. Časté cesty po Evropě. Činný též literárně. Disproporcionální výraz – abych tak řekl – visuální parthenogenese...
V.: ... a ontologický...
12 W.: ... paroxysmus...
V.: ... pentagonální dispepsie...
W. & V.: Toť Filla co by Filla, ne nějaký kýč z Díla, toť dílo celé lilla, ni čárka od břidila, vše umění se dneska přežila, jen zbyla díla Filly Emila.
V.: (dívá se na obraz šéfredaktora B) Aj, co vidím? Pan šéfredaktor B.
W.: Jak můžete říci, že je to pan šéfredaktor B., když je to Emil Filla.
V.: Jak můžete říci, že je to Filla, když poznávám pana šéfredaktora B.
13 W. & V.: Ten Filla není Filla, to dílo od břídila ne Picasso, ne Greco, to maso je a špeko! Toť Filla? člověk zalká, to Filly filiálka, hoj, zrada, Filla Fillu zabíjí! Fi! Et tu Filla filii?
V.: Ta věc je, že jo, nějak nahnutá, Filla-li to či Filla filuta.
W.: Leda, že by?
V.: Ledaže by tamten Filla byl jen pro noviny, že jo?
W.: Aha, disproporcionální výraz visuální parthenogenese, že ano?...
14 V.: ... a ontologický...
W.: ... paroxysmus...
V.: ... pentagální dispepsie...
W.: A tohle pro pana šéfredaktora.
V.: A tohle pro samého pana šéfredaktora. Byl jednou jeden sváteční střelec a ten střílel Pánu Bohu do oken a vypravoval o tom lidem pohádky. Ale domů –
W.: ... a příbuzným...
V.: ... musel přinést zajíce.
W. & V.: Jaká to krása, redaktor z masa, kolem Picassa, Braqua epicassogoni! 15 Brakují Braqua, tak jako straka, brakují Braqua, Picassa a Greca dneska jako loni. My nejsme rasa Braqua Picassa, chcem ale Bassa od Picassa nebo Braqua. Bassa – Picassa Čabraka bassa bassa-braqua – anabassa – picassafoni.
16 Rozčilení není program
Když se dělal program nového Díla v první redakční poradě u malíře Štolovského a obyvatelé Flory na ulici žasli, dívajíce se na ozářenou střechu ateliéru v jeho vile, kde se míhaly jakési bizarní debatující stíny nad klidným profilem Obrovského, popíjejícího ze svého šálku kávu, vstoupila komorná a hlásila, že vedle v pokoji je prostřeno. Byla to slavnostní hostina, kterou pozorný hostitel přerušil redakční konferenci. Byla to opravdu slavnostní hostina: Velká mísa se studenou husičkou, velká mísa se studenou vepřovou, veliký dort, zákusky všeho druhu a několik lahví znamenitého bordeaux. Družný hovor při tomto osvěžujícím hodokvasu uklidnil mysle a vytříbil názory, zaplašil pochybnosti a naplnil srdce důvěrou v budoucnost Díla a J. U. V. Potom se společnost zvedla a odebrala se zase k tureckému otomanu a černé kávě do atelieru, aby pokračovala v redakčních poradách. Střetla se zase různá mínění, utkaly se zase protivné názory. – „Program, pánové, musíme míti, program pro příští schůzi,“ – zahřímal Kalvoda do debaty se svého otomanu. Zvedl se zájmem snivou tvář Adonise malíř František Naske: „Cožpak takhle zase jednou studenou telecí?“
19 Uražené přátelství malíře Oty Bubeníčka
Na valné hromadě J. U. V. ujal se slova také několikráte Jakub Obrovský, šlo o to, vysvětliti některé choulostivé zjevy v umění vůbec a ve výtvarnictví zvláště. Pro takový účel má Jakub Obrovský nepřeberné množství přiléhavých metafor v zásobě. Jedním takovým podobenstvím zahájil také svoji řeč o právu na oposici v umění výtvarném. „Pánové,“ začal, „všichni nemůžeme býti stejně hezcí. Já na příklad, podívejte se, mám ochromený prst a já jsem od malička vyhledával si kamarády mezi mrzáky...“ „Tak ti pěkně děkuju,“ zahučelo to v dlouhých olbřímích vousech Oty Bubeníčka po jeho boku.
20

Dialog o bytové krisi českého umění
Moderní galerie: Jsem hotova k finančním obětem: mějž Mánes pavilon se studeným bufetem a s kavárnou, kde dámy hrají bridž, neb bridž je bridž. Bridž není žádný kýč. Já za vděk vzala bych se stánkem pro umění i bez kavárenského zařízení, já mám jen obrazy (a mnohý pěkný kousek), snad by to šlo bez obložených housek, snad návštěvníků těž bych měla procesí, přes to, že nemám výčepní koncesi. Jsem problém ožehavý, otázka palčivá, jež rok co rok se ještě ohřívá. Studený bufet není moje touha... A proto čekej, čekej léta dlouhá. Ty nejsi středisko výtvarné inteligence. A copak? 22 Ty jsi nekalá konkurence. V tom je tragická kolise: mám pro tě pochopení, ale ne peníze. Máš mistry z Francie (oni však kuchaře) a protektorem doktora Kramáře. Ty nebudeš mít nikdy bankety, tvůj úděl ankety, na věky ankety! Ty budeš míti život stále tuhý, udržovaný odbornými kruhy, a mnoho papíru se pro tě popíše, kde škrt by stačil ministra Engliše. Do říše bájí patří známá fáma, že znesváříš hradčanské panoráma. Na Kampě chcípl pes v tom státním podniku. Jsi státní galerie. Ale ne státníků. Nechce tě podhradí a nechce tebe hrad. Jsi státní. Otázka, budeš-li vůbec stát. 23 Jsi symbol, k němuž nelze mít důvěry. Dlaň, kterou nastavuješ, dlaň je chiméry. Jsem, abych dávala, nejsem tu, abych brala. Ledaže jsi snad pro sanaci zralá? Už zkrachovala jsi? Nezkrachovala. Mé umění má trvalou hodnotu, přes to, že bydlí v Stromovce u plotu. Mé umění, ať levé, nelevé, nemůže zkrachovat, jak tamhle P. V. V. Jsou u mne doma staří i divocí... Není ti, děvenko, není ti pomoci. 24 Proč se všecko nechává na poslední chvíli?
Ke konci března otevřela J. U. V. svoji jarní členskou výstavu. A prvního února rozeslala svým členům pozvání, aby ji obeslali svými pracemi. Výbor J. U. V. připomenul v něm vystavovatelům zvlášť důrazně povinnosti umělce. Ideálně vzato – praví pozvání – nevystavuje se dílo proto, že je již vytvořeno, anebo, že je pouze dobré. Ono má nadto přinášet rys novosti, zajímavosti, viditelné úsilí o vážné, či vášnivé procítění předmětu – důkaz mistrovského ovládnutí či osobitě cenného vybudování komposice, výtvarnickou vůni... Přišel s tím pozváním do Jednoty malíř M. Položil je na stůl a vrhl na přítomné přísný, vyčítavý pohled. „Tak tohle se nám řekne v poslední chvíli! Copak mám teď dělat?“ Opravdu, tady byla rada těžká. 25

Výtvarnický interview
Návštěva: Doba prožívá poslední z -ismů: celý svět propadl skepticismu. Reakce hlavu drze zvedá a rovný nerovného si hledá. Selhává autorita i knify: dělal kýč Brožík, dělá jej Dufy? Prožíváme hlubokou krisi, v chaos padáme z analysy. V oleji, gouachi i malbě tuší nastává velké třídění duší, kde pravda tvorby a kde je klam? Kdo nejde s námi, jde proti nám? Ve vzduchu plno je otázek, neklidných problémů, nadsázek. Mistře, jenž tvoříte sám a sám, dvé pro vás mám výtvarných otázek. 27 Mistr: ???? Návštěva: 1. Nedal byste mi obrázek? Mistr: A druhá? Návštěva: 2. Nemáte k němu i rám? 28 Sex appeal ve výtvarném umění
Dlouho si nedovedl sekretář J. U. V., pan Tikal, vysvětlit, proč je taková zimničná poptávka v širších kruzích obecenstva, zejména dívčího, po třetím sešitu XX. ročníku Díla. Na výstavě J. U. V. šlo na dračku a po celý rok trousily se zákaznice do starobylých spolkových místností v Jílské ulici. S počátku bylo tu temné podezření, neboť pan sekretář Tikal vypadá na chlup jako pan Steimar z Národního divadla v nějaké mladší roli. A proč právě třetí číslo XX. ročníku? Bylo venku již šesté a sedmé číslo a po temných schodech Klusáčkova domu stoupaly stále odběratelky třetího čísla XX. ročníku Díla a se zářícíma očima odnášely si kořist domů. A přece byl tento zájem povahy výtvarné, jak se zjistilo, ačkoli Národní má také s tím co dělat. V třetím čísle XX. ročníku je totiž portret zpěváka Zítka v okouzlujícím kostýmu Figara od F. Naskeho. Od nějaké doby uměnímilovné mladé dámy, žádající v kanceláři U Vejvodů třetí číslo XX. ročníku Díla, dostávaly tento vzácný výtisk od pana tajemníka s úslužným úsměvem, plným pochopení: „Jednoho Zítečka, prosím?“ 30 Přibíjí se na pranýř malíř Zerzavý
V témž hostinském domě napadla redaktora Díla originální myšlenka, že je příhodná doba, aby se přibil na pranýř malíř Zrzavý, který se podepisuje na některé obrazy Zerzavý. Byl toho názoru, že by se tím dala poštvat na výstavu tohoto mystika v Umělecké besedě pražská ulice, pronásledující německé filmy, a že by to byl jediný způsob, jak by se těm andělům Zrzavého překazilo, aby – nedopusť Pán Bůh – vzrostli na kůry andělské. Toto příšerné pomyšlení přemohlo i odpor konciliantního předsedy. „Tak ho přibijte,“ pravil konečně, hroze zavázaným ukazováčkem, na nějž spadla štafle, „ale dejte pozor, abyste se také neklepl.“ I sedl redaktor tohoto listu a přibil na pranýř malíře Zerzavého tímto hanlivým epigramem:

Epigram Zerzavý
Paříži, ty město rozkoše a síly, malíře nám v tobě poněmčili. Našincům už žádná visa do té umělecké deržavy! Z paní Osuské je Monna Lisa a ze Zrzavého Zerzavý. Vlastence to české tuze merzí, vidět český kumšt v té cizí versi. 31 Zerzi, zerzi, co nás merzí, ta zerzavá palice, ta nás merzí nejvíce. Ale jak se právě dovídáme z interviewu básníka Závady s malířem Zerzavým, potažmo Zrzavým, je Zerzavý původní rodové jméno. V jeho rodišti Krucemburku žije doposud asi dvacet rodin Zerzavých. „A podle archivních záznamů,“ prohlásil, „sahá náš rodokmen do XIV. století.“ Škoda, s těmi anděly se nedá tedy zatím nic dělat.
32

Terrierismus
Nastojte, J. U. V. Prahu nám hyzdí. Konstatuji to ad oculos při zdi. Protestuji a nožičku zvedám: Prahu si hyzdit od J. U. V. nedám. Protestuji a zvedám svou nohu, chci tradiční patník teď na jejím rohu. Kumšt, na nějž nelze mi zvednouti nožku, neznačí přínos mi, ba ani složku. Patníček, to je to v umění zdravé, buď si to levé, haf! anebo pravé. Voříšek, terrier.
34

Zrcadlo z bazaru Devětsilu
Pohleďte na svou tvář, vy, kteří bez naděje sem vstupujete v tato tichá místa; já, zrcadlo, a tamhle dámská busta od holiče je krásno, které účelné je. Vy, které zahnal sem jen buržoásní chtíč viděti obrazy a snad i malované, zde lekci dostanete. Ano, vy, můj pane, tu vizte vlastní nos, ten bohaprázdný kýč, ten opis přírody, jejž zračím s pohrdáním. Chtěl byste zfušovat jej zbytečným malováním? Mé účelnosti čistá, přísná krása jen zrcadlí váš konglomerát masa, aniž jej převedla na kubus, plochu, bod, jako se malovávalo za starodávných dob, kdy ještě vymýšlely se pro měšťácké organismy dnes dávno vyhynulé, ulízané -ismy, kdy plátna natírali malíři od píky barvami na místě gumiarabiky, 35 kdy čeští výtvarníci lovili pracně v mělku, kdy Špála maloval obrazy ještě v celku a s chladným akademismem svá těla ztepilá, kdy jenom kritika se z novin lepila, kdy namalovali tě taktak, jako se tváříš, kdy komín s kouskem Journalu neznamenalo Paříž. My vůbec obrazem nepokálíme stěny, nanejvýš proletář v plochy rozložený (jen jako anachronismus, který se nazpět dívá, a tklivá ukázka, dojemná retrospektiva) by mohl zavítat v náš puristický rám. Ty, neoburžoo, rozlož se v plochy sám, chceš-li se potáceti za těmi, kdo letí. K žvatlání starců od žvatlání dětí je krůček, vteřina, kmit ptačího jen stínu: mníš: začínám – a hle, už ležíš ve Slavínu, mrtvola výtvarná, praehistorie, škváry. – „Štafli si postavím“ – díš. – Chyba. Stavíš máry. 37 Zbytečné všechny rozběhy a muky: Kdo dneska umění nebere z druhé ruky (a blázen je, kdo dá, větší, kdo nebere), ten připraví se navždy o chance veškeré. Jak? řekne kritika, tenhleten český Franta snad jakživ neviděl žádného Ozenfanta, chlap ještě kopíruje celníka Rousseau-a, maluje rukama na místě pusou a, jelikož umění je dlouhé, život krátký, svůj drahý čas v klassickém postoji s paletou na palci zbůhdarma prostojí, zatím co Teige byl už v Paříži a zpátky. Pro samé malování z vlastní hloupé hlavy zaspí, že v umění je všecko – úhel pravý, neví, čím kypí svět, co nová doba žádá, maluje předek jen anebo zas jen záda a nikdy oboje pro jednu osobu, při tom chce, ubožák, vystihnout podobu! To kýč je včerejška. Přes všechnu znalost -ismů 38 vývarnávýtvarná oběť sociál-patriotismu. neb na programu je zas nový program pestrý, jejž zítřek na patoky opět rozředí. Kdo odnese mne pryč z tohoto prostředí? Pryč z těchto míst, jež čpí už ztuchlinou, pověste na výstavu mne zase na jinou, chci viset v prostoru – (skočí s hřebíku a rozbije se) Ah, ouvej, už jsem v střepy! teď Remo z Černé ulice mne puristicky slepí a nikdy uměním nejmladším neožiji! Jsem fossil klasický pro Státní galerii!! 39 Křížová cesta malíře a zetě
Život je krátký a umění dlouhé, jak praví latinské přísloví. Umělec je skloněn nad svým dílem a dny a leta prchají nad jeho hlavou jako vteřiny. Ale svět tančí od jedné marnosti k druhé, užívá života a nezná velikost služby, která poutá Tvůrce k Dílu. Svět si proto neváží vždycky umělců tak, jako si váží lidí, kteří se narodili bez této kletby. Ani v Hrbokově, horské dědině krkonošské, nebyli bodří horalé schopni takové sympatie k malířství, jaká na příklad zdobí až po naše časy památku Karla Velikého, o němž se vypravuje, že malíři podal štětec, který mu vypadl z ruky. V Hrbokově dali sice jednomu malíři jeho vyvolenou za manželku, ale bez zvláštního nadšení pro stav svatého Lukáše. V rodině, která ho po jakémsi váhání přijala za zetě, neměli velkých ilusí o jeho poslání malíře. Zejména tchyně nerada viděla, že její dítě svěřeno je rukám nepraktickým, které se v tvrdém životě dovedou toulat po horách a ukrádat Pánubohu čas malováním. Ale stalo se, že náš malíř dostal skvělou zakázku: namalovat křížovou cestu. To bylo konečně něco, zač se ani ženatý člověk nemusí stydět. „Tak si, zeťáčku, s tím pospěšte a hezky to udělejte, aby ti velební páni byli spokojeni“ – napomínala usmířená paní tchyně svého zetě, rehabilitovaného svatou objednávkou. I pustil se malíř s chutí do toho a práce mu rostla 40 pod rukou. „Holka není ještě ztracena,“ pochvalovala si stará paní u sousedů, „mladý se sebral a činí se.“ Běda, za nějaký čas byl nešťastný malíř i se svou křížovou cestou na tom právě tak zle u své paní tchyně, jako když před ní stanul po prvé, aby požádal ji o požehnání. „Co vám udělal, maminko?“ vyzvídala mladá choť. „Co se stalo?“ vyzvídali sousedé. „Považte si,“ hubovala netrpělivá hospodyně. „Neříkám nic, když si dává záležet na Pánu Ježíši. Pán Ježíš je Pán Ježíš. Ale on se maže, přetrhdílo, i s těma lotrama na kříži.“ Život je krátký a umění dlouhé. A v Hrbokově u Hronova čas běží jako horská voda. Pořádný člověk se musí uskrovnit.
41

Odborový syndikát státních výtvarných zaměstnanců podunajských
Dozor nad Odborovým syndikátem vykonává ministerstvo školství a národní osvěty jako orgán dozorčí. ČI. XII. nových stanov.
V pravý čas negaci a v pravou chvíli klad, Mánes je mrtvola, ať žije Syndikát. Mrtvému ustlal jsem pod vlastními krovy a křísím Syndikát – Syndikát Odborový, krov nejen pro Fillu, krov pro vši obec psanců: Syndikát státních výtvarných zaměstnanců, a to po anketě s vlastním mi elánem. Se státem ovšem, co dozorčím orgánem. K dalším službám dozorčím ochotný odborový architekt Novotný. Vznikne-li spor o tom, sluší-li některou otázku nebo záležitost pokládat za ideově uměleckou či nikoli, pak na žádost byť jen jediného člena výboru musí věc býti předložena nejprve k pravoplatnému rozhodnutí o tom ministerstvu školství a národní osvěty jako orgánu dozorčímu. § 3, 2. odst. tamže.
42 Postátňují dráhy, postátňují doly, státní deficity vždycky méně bolí, postátňují lesy, postátňují skály, proč byste se, Musy, postátnění bály? l autodopravci už jsou postátněni, jer ten český kumšt postátněn ještě není, jenom ten cech malířské palety pod okny ministra školství a osvěty volně si skotačí v bohémském vzdoru a maluje, sochaří bez dozoru. Jen strpení, maličké postátnění dohlédne občas i na umění, kdo umělec je a kdo jím není. „Umění posoudí republika,“ říká pan rada soudruh Klika. 44 Co je to parnasista?
Jednou seděli spolu u vína sochař Hergesel a jeden básník-parnasista, kdysi nejplodnější člen básnické generace Vrchlického. Dnes už jsou oba na pravdě boží. Vypravovali si strašidelné a dojemné vzpomínky na to, jak někdy náhoda nebo co (je mnoho věcí mezi nebem a zemí) zasahuje do osudů lidských. Sochař, jako drsný milenec hmoty, vysvětloval tyto podivuhodné příhody přirozenou shodou okolností, ale básník-parnasista viděl v nich nadpřirozené vlivy oduševnělé přírody, živé a krásné to dcery Kosmu, stvořeného k obrazu čistého, božského Ideálu. Na konec mluvilo se o lásce a oba přátelé se rozněžnili. I bodrý, drsný Hergesel pocuchával své polské valousky a profukoval dojat dlouhý troubel své dýmky, aby zakryl nemužné pohnutí. „Milovals?“ tázal se sochař svého literárního druha, který upadl v jakési bolestné vzpomínky. „Ano,“ mávl parnasista rukou, jako by odháněl zlý přízrak, „ale osud tomu chtěl, že jsme se rozešli. Ty řekneš náhoda, ale já pravím Prozřetelnost.“ Parnasista usrkl vína a upřel své zraky do neznáma. „Nesmysl,“ škubal materialistický Hergesel pochmurně svá dlouhá rusá vousiska – „já ti povídám, kamaráde, že není Boha.“ „A já pravím Prozřetelnost,“ opakoval se slavnostním důrazem parnasista a jal se vypravovat: „Byla mladá a krásná. Jednoho večera seděli jsme, 45 ona a já, pospolu v jejich zahradě pod jabloní. Západ zlatil posečené lány kol a cikády zpívaly svůj večerní chorál. Uchopil jsem dívku za úbělovou ruku a již již chystal jsem se jí zašeptat v růžové ouško sladké vyznání, jež by naše srdce spojilo na věčné časy. Tichý soumrak snesl se v pole i sad. Ale v tom –“ „Ale v tom –?“ opakoval s náruživou zvědavostí dobrák Hergesel, nespouštěje modré, dojetím trochu zamželé oči, se rtů vypravěče a zapaluje si po paměti pod stolem vyhaslou fajfku. „Ale v tom,“ pokračoval parnasista, „spadlo se stromu jablko, a právě sem, na mou hlavu. Kouzlo minulo. A tak zůstal jsem svoboden.“ „Čirá náhoda,“ bručel dojat Hergesel, zdráhaje se ještě trochu opustit svoji materialistickou posici. „A podívej se, kamaráde,“ pozvedl nyní parnasista hlas, přicházeje k pointě svého podivuhodného příběhu, „ty říkáš, není Boha. A ona ti ta ženská neměla vůbec žádné peníze.“ Od té doby pohlížel starý, dobrý Hergesel podezřívavě na literáty, zejména na básníky. A když se na někoho rozzlobil, tloukl na stůl, plival na podlahu a křičel: „Ty jsi mi, myslím, taky takovej nějakej parnasista!“
46

když alois maluje
Když Alois maluje Bůh ví proč to je že má krásný ruce a vždycky to je i když nechce jako smutek velkých kamenů... J. F. ve Vol. Směrech XXX. 3.
Když Alois maluje Bůh ví proč to je že má krásný ruce ale že nevím co to je co Alois maluje a vždycky to je i když nechce v sedě nebo ve stoje jako smutek velkých kamenů jako by navlékal na jehlu anténu Bůh ví co to je Když Alois maluje Bůh ví proč to je 47 že flámuje a nedá pokoje a vždycky to je coctail a číše Prazdroje v Mánesu oboje a jiné nápoje Alois 1 na 100 je ale ty zástoje Bůh ví co to je Když Alois maluje Bůh ví proč to je že nevím co to je 48 Podezřelý dvacetiletý koňak
Malíř Panuška je člověk skrz na skrz originální. Nemaluje jen originální obrazy, každý jeho nápad má pečeť originality. Jednou se povídalo ve společnosti o tom, co má každý doma za znamenitou věc... Poslouchá pozorně Panuška, poslouchá, čím se kdo chlubí, pokuřuje mlčky, pokuřuje, a v duchu přezkoumává pěkně jedno po druhém svou železnou logikou, která se propaluje až na kořen věci a která je ze všeho nejoriginálnější. Někdo se chlubil prádelníkem tři sta let starým, jiný pětiměsíčním zázračně učeným jezevčíkem. Panuška jen bafal, vraštil čelo a pokyvoval hlavou. Konečně se také jeden pochlubil tím, že má jednoho známého a ten že má doma dvacetiletý koňak. „Halt!“ přerušil náhle Panuška tento chvalozpěv a bylo viděti, že jeho duch se noří do složitých výpočtů. A po chvíli ticha, lstivě se usmívaje, položil zrádnou otázku: „A jak byl starý ten váš známý?“ „Asi třicet let“ – byla odpověď. Panuška se opět zahloubá do svých výpočtů a potom nemilostivě pohlédne na chlubila, který se pyšnil dvacetiletým koňakem svého známého. Něco jde a něco nejde. „Poslouchejte, vy d.....u,“ prohodí s familiérní shovívavostí, „voň si někdo zrovna koupí jako desetiletý kluk koňak, aby ho mohl až za dvacet let vypít!“ Ne, s tím dvacetiletým koňakem tehdy u Panušky nepochodili.
50

Zpověď dítěte svého věku
Mžourám, přešlapuji. Sladce chtěl bych žíti. Bůh mne neobdařil intuicí dravou. Prosím, nevíte, kde bych měl přestoupiti do tramvaje s nejnovější slávou? 52 Když se házejí perly nerozumným děvčátkům
Nebožtík malíř Urban, dobrá a trochu nahluchlá duše, neublížil kuřeti. Ale necitelný svět mu často ubližoval. Tu si rád postěžoval svým tichým hlubokým hlasem, zachvívajícím se v melancholickém tremolu, který tak dobře slušel jeho dobrácké tváři s protáhlým nosem a dětsky našpuleným rtům s věčnou viržinkou. „Tak jsem ti byl, kamaráde, včera pozván na večeři v jedné známé rodině na Vinohradech, kde mají takové hezké, odrostlé děvčátko, ale nemysli si nic špatného, víš...“ vykládal jednou s resignovaným smutkem v svých šedých očích, protahuje jako obvykle mručivě konečné slabiky slov. Urban mluvil spisovnou češtinou jako Naše řeč, ale jen proto, že se chudák, neslyšel. Nebylo také cudnějšího umělce životem i myšlenkami nad Urbana. „Byl jsem požádán, víš, abych jí přinesl nějaký obrázek,“ pokračoval, „tak pěkně prosila, pořád, pane Urbane, pane Urbane, až jsem se obměkčil. Tak jsem jí přinesl takový akvarelek, takovou ženskou hlavičku, víš, pěkné to bylo, na kartonu. Dal jsem to do hedvábného papíru a do desek, aby se to cestou nepoškodilo. Měla radost, no to měla. To jste hodný, pane Urbane, říkala, že jste na mne nezapomněl. No, a pak tu hlavičku přeložila jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát (Urbanův hlas zněl stále teskněji jako vytí mučeného zvířete) a šups, do kabelky. Potom jsme večeřeli.“ 53 „Nic si z toho nedělej, kamaráde, takové už jsou ženské.“ „Kde pak plzeňské, jen vinohradské...“ A potom s trpkým úsměvem zrazeného umělce: „Tak to vypadá, kamaráde, když se házejí perly (tu se starý dobrák zděsil brutálního obrazu této metafory v souvislosti s vinohradskými hostitelkami a něžně zabručel) – nerozumným děvčátkům.“
54 Když je to s člověkem zatracený
Jednou potkali známí sochaře Frantu Úprku, který, oči samá jiskra, vousiska do špičky a klobouk šohajsky k uchu, vykračoval si Myslíkovou ulicí zanechávaje za sebou obláčky modravého dýmu ze své cigárky. „Jak se máte, Mistře?“ „Ale je to se mnou zatracený. Kuriť nesmím, alkohol nesmím, tak se včil jdu navztek napít k Mohelským.“
56

anketa
V oboru umění neplatí nárok vlastnictví. Můžeme si vypůjčovati, ano přebírati cizí hodnoty a učiniti je svým majetkem. Vincenc Kramář: O kubismu.
Fillův originál ukraden na výstavě. Dne 21. října odcizil neznámý pachatel z umělecké galerie dra Feigla v Praze II., Jungmannova 33, obraz, znázorňující zátiší s květovanou tapetou v kubistickém slohu, jehož autorem je akad. malíř Emil Filla. Cena 1.200 Kč. České Slovo 22. X. 33.
Jeden tác není pro mne žádný pakatel. Přebírám cizí hodnotu. Neznámý pachatel. To ti bůh řek – souhlasím v tom bodě. Tonda Vyfouk, t č. na svobodě. Tohle nenahlédnout může jenom slepý. Róza vulgo Mona Líza, Řepy. 58 Tluče Bubeníček, tluče na buben
byla nejoblíbenější skladba v hudebním repertoáru oslavného večera, který pořádala J. U. V. na počest svého šedesátiletého jinocha, malíře, basisty, herce, Sokola, zpěváka a loutkáře Oty Bubeníčka. Ota Bubeníček, vulgo Buben, je jubilant, pro kterého je nesnadno volit program. Žádný recitátor ho nepřekřičí, žádný zpěvák nepřezpívá, a co více, je basista slovem i nástrojem, abychom tak řekli. Ovládá všechny klasické role od sedláka Škrholy do černokněžníka Merlína a čte-li jako doktor Faust ve svých latinských knihách takové Abijo pernyk quam latina evek- 59 tuš prokuratibus non doktor judici sed honi blizi jo majstráto koproruceris, trne jeho mladé obecenstvo vinohradské sladkou hrůzou. Není na světě hudební instrument, na němž nehrál, a jeho dirigentská taktovka řídila mnohý sborový zpěv a mnohé hudební těleso. Po objevení telegrafie bez drátu objevuje se na scéně i radiový Bubeníček a hravě rozráží krátké i dlouhé vlny mocnými tempy svého rozhlasu. A chtít Bubeníčka něčím rozveselit nebo pobavit, to je nosit sovy do Athén, tolik je v něm veselosti. Za těchto okolností je těžko dělat program pro jubilejní oslavy. Není potom divu, že několik uměleckých čísel bylo potupně vyvedeno ze sálu až ke kostelu svaté Ludmily, jakmile otevřela ústa, a že to vyhrálo jediné číslo – koncert mladé dámy na xylofon. Xylofon byl jediný nástroj, který Bubeníček poněkud zanedbával. Naproti tomu velmi zdařilé slavnostní proslovy přednesli na počest jubilanta jako hlavní řečníci předseda J. U. V. malíř Štolovský a malíř Vít Skála, kteří poutavě vylíčili veselý život svého druha od útlého dětství. Bylo vzpomenuto mezi jiným také významné příhody, kterou nazveme
60 Jak Ota Bubeníček objevil svůj šťavnatý kolorit
„Bylo to v pleinaru pod kvetoucím trsem na Bubeníčkovic zahradě,“ vypravoval malíř Štolovský, který se vrátil ze zvláštní studijní cesty po Uhřiněvesku, rodném to kraji oslavence, „když náš, tehdy pětiletý Bubeníček, po prvé vystoupil jako malíř se skutečnými olejovými barvami. Starší bratr Jindřich, který byl již na pražské akademii, třel na zahradě barvy, a poněvadž v těch dobách byly tuby vzácné, dávali si malíři doma třené barvy do střívek a měchuřinek. Náš Oto a jeho pes Čokl našli za polední pausy na zahradě stolek, plný střívek s barvami. Umění zavolalo. Nadějný Oto nabral si je do kapes a jal se vytlačovati barvu a umně ji roztírati na rozličný materiál, na okna, zdi, ploty, na dřevo i plátno, co bylo právě v okolí po ruce. Směle vržené barevné skvrny uplatňovaly zářivé valeury barev, jejich pastósní vlahost, jiskřivé lomení prudkých kontrastů, všechnu tu střízlivou věcnost, pod níž jemněji organisovaný člověk vycítí spodní plamen, který svým žárem daleko překonává povrchní plápolání lehce přístupných, lichotných děl, na hony vzdálené citové rozplizlosti slohového malování. Tyto dráždivé sestavy barev, tento první malířský rukopis, kterým mladistvý umělec tvořitelským způsobem znásilnil techniku i materiál ve své nejvýtvarnič- 61 tější éře červené, modré, zelené, žluté atd., nic nedochovalo se z toho všeho. Ani Čokl, který se v této vrcholné etapě svého pána podobal stehlíku, nepřežil dobu pozdějších bezduchých kopistů. Bylo to malování beze zbytku. (Čokl uklidil zahozená střívka), malování stoprocentní, bohužel, nikoli bez následků. Mimo to přišla později duchamorná Akademie, omyl impresionismu a Bubeníček po těchto slibných začátcích ustrnul v naší Jednotě umělců výtvarných, která mu tímto připíjí na zdraví a dlouhá léta.“
62 Malíř a hudba
Mnozí výtvarníci milují vášnivě hudbu a naopak mnozí hudebníci jsou nadšenými ctiteli výtvarného umění. Brahms navštěvoval rád malířské výstavy a Liebermann pěstuje s láskou hru na klavír. Svět akordů barev a tónů spojují něžná pouta sympatií. Tenhle kousek provedli malíři Ladovi muzikanti v jeho rodné vísce v Posázaví, v Hrusicích, kde rok co rok tráví prázdniny. Hrusice jsou malá víska, ale mají tam dvě kapely, které v ušlechtilé umělecké ctižádosti závodí spolu, jakmile se jen naskytne příležitost. Když hraje jedna v dolní hospodě, jen to po humnech houká, hraje druhá v horní hospodě, až se došky třesou. Když vyhrává jedna pantátovi Houbovi, vyhrává druhá pantátovi Koubovi, který má chalupu naproti. Jen taktak, že na pohřbu, na kterém bývá obyčejně jen jeden nebožtík, nestane se nějaké neštěstí. Není divu, že muzika vyhrávala jako o Božím těle, když zase letos Lada přišel po prvé zasednouti do hostince mezi hrusické sousedy. Hrálo se, hrálo, až okna řinčela a – rozumí se samo sebou, že si kapela nedala ujít pěknou a slavnou příležitost a oslavence vyprovodila krásným pochodem až do vrat rodné chaloupky, kde ho rodina netrpělivě očekávala. Ale sotva zmlkl poslední tón basbombardonu a jeho ozvěna za Ladovic stodolou, už tu byla druhá kapela, která odvedla Ladu z lůna rodiny hned zase do hospody.
63

Encyklopedismus
Dr. Kamil Novotný vydá v Manesu Slovník výtvarnických ismů. Z rubriky „Co se chystá“.
Poslední ismus Mánesa
Doktor Kamil Novotný dostal úkol lopotný. Sedl, píše, nelení. Budeme mít Slovník ismů, když to nejde z modernismů udělati umění. 64 O dílu, které mistru nepřirostlo k srdci
V dávných dobách, když malíř Rudolf Bém alias Vratislav Hlava, jinak též v družném kruhu přátel Rondolf zvaný, nekouřil ještě viržinka a růžová tvář malíře Bubeníčka nebyla ještě vroubena mocným ryšavým vousem, ale jemným chmýřím mladého nadějného jinocha, stalo se ve škole prof. V. Hynaise na Akademii hrozné neštěstí, které by málem připravilo české umění o jedno mistrovské dílo, ba co více, o jednoho mistra. První se o něm dověděl Bubeníček, neboť katastrofa postihla právě jeho přítele Rondolfa. „Já se ti musím nechat přejet tramvají!“ svěřoval se jednoho dne Bém svým důkladným způsobem Bubeníčkovi a jeho bledá strhaná tvář prozrazovala nějakou strašnou vinu. „Probůh, Rondolfe, co se stalo?“ zaúpěl dobrý Bubeníček a sevřel nešťastného Rondolfa svými pevnými pažemi. „Já jsem ti myl támhle mejdlem toho Náprstka vod starýho, vono to bylo natřený špiritusem a vono to všecko zašlo, a já si musím něco udělat než to starý uvidí,“ žaloval nešťastník na širokých prsou svého přítele. Běda, bylo tomu skutečně tak. Hynaisův portret, který představoval pražského sládka Náprstka, bratra známého lidumila, pokrokáře a vlastence Náprstka, zmizel z výtvarného umění českého. Na jeho místě stála jakási zarámovaná bledá nicota, samá šmouha a mlho- 65 vina. Dlouho stáli žáci před tímto božím dopuštěním, které před chvílí bylo dílem jejich Mistra. Ale mládí je lehkomyslné, lehce si zoufá, ještě však lehčeji doufá. Když přišel Hynais do své speciálky, zastihl zoufalého pachatele ještě na živu. Stál u své štafle a pozoroval s chmurnou bolestí svého nic netušícího učitele. Potom si dodal odvahy, přistoupil k Hynaisovi a sdělil mu svůj úmysl skončit život na kolejích pražské tramvaje. „Co je?“ zeptal se roztržitě slavný tvůrce opony Národního divadla a tu zvěděl celou strašnou pravdu. „A tak to docela zašlo,“ skončil vinník a čekal na strašný záchvat bolesti a vzteku jednookého titána českého malířství, po případě smrtelnou ránu, která sebevrahovi uspoří cestu. Než co to? Hynais mávl rukou a ku podivu jakoby s ulehčením řekl: „Když to zašlo, tak to zašlo!“ A jal se vypravovati příběh o obrazu, jejž nazveme příběhem o obrazu, který nepřirostl svému tvůrci k srdci: „Vědí, ten vobraz jsem dělal v Paříži na vobjednávku,“ vypravoval Hynais a celá speciálka zbožně naslouchala: „Pan starý mi tak několikrát seděl, musel jsem udělat červený pozadí, aby ten jeho nos tak moc nekřičel, a já nevím co všecko, a když to konečně bylo hotový a přišlo k placení, sáhl pan starý do kapsy a podává mi něco na dlani. Koukám, co to je, a on to je luisdor. Pane starý, povídám, to jsem dal víc za barvy na váš nos. A tak zůstal obraz můj. A když, jak povídaj, zašel, tak ať zašel!“ A ještě něco si Hynais spokojeně zabručel. 66 Tak se stalo, že pražská tramvaj neměla na svědomí jeden nadějný život a že umělecký dohled na reprodukci Díla je v rukou nejpovolanějších. Bylo by to však také i jinak zcela zbytečné prolévání krve na pražské ulici, neboť později k nemalé mrzutosti Mistra počaly rysy mecenášovy na obraze nabývati bývalé svěžesti.
68

simplicus
Nesem vám noviny, veselme se, platí je Zamini, radujme se..
I. I.
Na střeše už štěbetají vrabci, že velkou akci připravují Čapci pro štěpování českého humoru na humor koncentračních táborů. Sem, čeští humoristé, vaše pera a smutná země zazní smíchu plesem! Německé noviny Simplicus vám nesem! Budeme vyplazovat jazyk na Hitlera s německým Abelesem! 70 II. II.
Sancta simplicitas, pravil Mistr Hus, já však pravím sanctus Simplicus! Spusť jen, synku Simplicissima, hezky veselou v zemi bez Serenissima s tiskovou novelou! Risum teneatis, amici, Simplicissimi et Simplici! 71 Alfons Mucha přišel na jméno vypinači
O Josefu Jungmannovi jest známo, že pořídil český překlad Miltonova Ztraceného ráje z českých slov, jichž značnou část si musil vymyslet. Nikdy jsme však neslyšeli nic o nějakých zkušenostech v tomto oboru tvoření u Alfonse Muchy, tvůrce Slovanské epopeje. A přece můžeme zaznamenati jeden zajímavý pokus, kdy se Muchův výtvarný genius odvážil i na toto pole, tak říkajíc, probuzenské činnosti. Jednou přišel večer Mucha do Jednoty a začíná se u dveří rozhlížet po stěnách, luskaje netrpělivě prsty. „Kde pak tu máte to – jak pak se to jmenuje – udělátko?“ Jmenovalo se to sice elektrický vypinač, ale není toto nové pojmenování nějak srdečnější, barvitější a především tak nějak slovansky mnohoznačné jako širá Rus, širé Slovanstvo?
72

causa k. holan contra s. v. u. manes
Mánes má směr pokrokový, kdežto pan žalobce směr reakční. S. V. U. Mánes v žalobní odpovědi
Jsi-li, či nejsi-li Mánesa oud, rozhodne krajský co civilní soud. Poslyšte rozsudek republiky ve věci pokroku reakční kliky: Oděni talárem, slavnostním hávem, uznali jsme dnes takto právem: Holan je řádný Mánesa oud. Puntík. Krajský co civilní soud. Důvody: Námitky v reakcionářství tkvící uznává soud za nerozhodující. Pokrok pak žalovaného tu spolku zaplatí útraty včetně kolků. 74 V plenairu
Oblaka, voda a knihy. Knihy, voda a oblaka. Vidím malíře, jak usedá se svým náčiním na břeh řeky a s bolestným mhouřením očí se pokouší zabořiti svůj zrak do zlaté výhně. Uléhá na záda a pokouší se dívati se do oblak. Potom se stéblem v ústech pozoruje cosi v trávě, něco živého, co se hýbe, pozoruje to nikoli jako umělec, jako živočich, jako pes. Kolem něho plápolají sluneční plameny. Každý sen padá mrtev se spálenými křídly. Teplá, živelná skutečnost zavalila prostor, který jí přetéká jako díže kvasícím těstem. Život se přímo lepí na prsty. 75 Malíř sbírá své náčiní a jde těžce po kamenité hrázi nazpět k městu. Jde se sklopenou hlavou jako člověk uražený a ponížený. Nahý mladík fotografuje nahé děvče u přístavního můstku. „Výborný den pro amatéry všeho druhu,“ bručí muž s malířskou skřínkou. A vlny oddaně a milostně šplouchají u nohou rybářů, kteří se dívají, dívají a dívají na hladinu řeky a kdykoli nějaká ryba se někde vymrští do vzduchu nad stříbrný proud s ostrým tlesknutím, vytahují udici a prohlížejí vnadidlo se smutným zájmem odborníka. Červené kanoe se zlatými těly zkrvavily ocelovou hlať řeky. „Takhle jednou, až budu mít do toho chuť a víc času, udělám si to v ateliéru,“ praví k sobě malíř na hrázi. „A vyvoláme to hned dnes večer,“ je slyšeti milence od přístaviště.
76

josef šíma v umělecké besedě
Výstava beze vší výtvarné výtky mraky a mráčky nítě a nitky ve vzduchu řídkém obláček plytký letící růměnec barnabitky jsme ve výtvarnické stratosféře kde lítají krajiny stromy a keře co křídla nemá všecko lítá zkrátka reelní nadrealita obláček letí i strom vzduchem pluje jen torso ženy tu vegetuje bez hlavy namalováno hnědí a bez noh: torso na něm sedí v pozadí koho to zajímá viz katalog to je krajina Jaký div že tu i devětsil vypadá trochu imbécile že básník nezval (to nejsou výtky) těžší než obláček silnější nitky 78 připadá v alešově sále jako by mu bylo tričko malé s pianem malíř ho nahodil prudce i s klávesou, která mu zůstala v ruce situace to poněkud hloupá však mu již z nozder modrý dým stoupá situace jež dopálí tě v realitě i nadrealitě Dále je tady celá stěna majetek štorcha-mariena duchové hamletova otce a vůbec co šekspír napsal krotce to šíma v illustracích svých znadrealisoval = dal tomu švih prohlédnuvše si veškery kresby oleje tempery krok náš se zas do světa vrací kde stromy rostou lítají ptáci kde ženy mají hlavu a patu jak zjistil jsem vycházeje v chvatu 80 na slečně sedící u pokladny jež není torso leč celek vnadný člověk je celkem rád a vděčný že není to torso letící slečny jež vstupné na šímu vybírá čert vzal už stromy a šekspíra. 81 Kustod Jednoty pan Zikán o skandálu s kodaňskou výstavou
Když se objevily u nás zásluhou propagačního oddělení ministerstva dvě utrhačné zprávy Politikenu a Sozialdemokratenu o výstavě J. U. V. v Kodani, otiskly je některé naše noviny s poplašnými názvy. Nebylo divu, neboť ty dva referáty jako by psalo péro ďáčka na známém ruském obrazu Donští kozáci píší hanlivý dopis tureckému sultánu Solimanu. Vypadalo to také spíše jako vypovězení války smrtelnému nepříteli než výtvarná kritika o výstavě hostí z ciziny. V rozsáhlých místnostech J. U. V. v podkroví Klusáčkova domu konala se válečná porada: „To je ale...!“ ulevovaly si mladší temperamenty Jednoty. „Jen rozvahu!“ uklidňovali je zkušenější členové. „Žádnou neprozřetelnost! Propaganda je propaganda a koná jen svoji povinnost. Budete vidět, s jakou radostí ohlásí ministerstvo a naše noviny české veřejnosti ostatní dobré zprávy dánských listů!“ „To je rukavice, kterou Dánsko vrhlo českému umění v tvář,“ ozvalo se bojovně v koutě. „Já myslím, Pepíčku, že ta rukavice je šitá u nás,“ prohodil věcně střízlivý hlas. Mladistvý kustod Jednoty pan Zikán, chvalně známý svým levným a chutným buffetem, přinášel právě od 83 Zoufalého párky a zaslechl hovor o rukavicích. Přes své mladí rozpomněl se na jisté zkušenosti v tom oboru. „Pánové,“ řekl skromně pan Zikán, „s těmi rukavicemi je to tak. Voni se ty rukavice u nás šijou, ale posílají se do Dánska, tam se voštemplujou a pošlou to zase do Prahy.“ Němá obdivem zírala J. U. V. na svého pana Zikána. Tak mladý a již takový rozhled v oboru československé kulturní propagandy!
84 Malířský soucit
Člověk se na takovém letním bytě vůbec ani mnoho doma neohřeje, i když mu hudba a láska krajanů popřejí chvilku oddechu. Přijel tuhle Lada do Prahy a povídá: „Navštívil mne tam venku Panuška. Sedneme si pěkně u nás doma na zahrádku na trávník a pošleme si děvče pro popovické. Pošleme je jednou, po druhé, po třetí, po páté a najednou vám ten dobrák Panuška povídá: „Víš co, Lado, nebudeme přece to ubohé děvčátko pořád tejrat – pojďme si povídat do hospody.“ „A tak jsem přišel zase do Prahy na nějaký ten den užít trochu čerstvého vzduchu,“ dodal vesele Lada a vssál labužnicky vlahý večerní vzduch, který vnikal z Podskalské třídy ventilací do Forejtovy vinárny.
86

štědrý večer v mánesu
Volně podle Erbena.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v Mánesu teplo u kamen, v herně se svítí, Mánes vystavuje, děvčata karbaní s klubem Pen. Toč se a vrč, můj kolovrátku, všaktě už máme jen na krátku dělat si z lidí dobrý den. 88 Pacholci na Karlově mostě
O sochaři Hergesellovi koluje v tradici spousta historek, které jsou trochu choulostivé, ani ne tak obsahem děje jako šťavnatými výrazy, jimiž tato dobrá duše ulevovala svému nadšení nebo nevoli. Ale v nich se právě jevil jeho vřelý poměr k životu a umění, přemíra citu, která tryskala z jeho bytosti, překypující zdravím a energií. Řeč neměla tolik slov, aby snad vhodnějším způsobem vyjádřila čisté a živelné vytržení jeho čisté duše. Tak jednou kráčel Hergesell po Karlově mostě a barokní kouzlo jeho soch mocně zaujalo jeho kumštýřskou duši. Přecházel s chodníku na chodník, zastavoval se uprostřed jízdní dráhy, díval se znalecky skrze prsty, semknuté na způsob dalekohledu, na jejich vášnivě rozevlátou siluetu, v níž zkameněla rozkoš modlitby a křeč náboženského vytržení těchto světců. Přistupoval blíže, aby si prohlédl nějaký detail a zase odstupoval dlouhými kroky od zábradlí, aby posoudil celek. Také něco dovedli sochaři českého baroku, to se musí říci, a už je tomu tolik let! Jeho tvář se náhle zasmušila při této myšlence, jako kdyby stín nějakých obav přes ni přeletěl. Chodci, spěchající po mostě, viděli na to vysokého, kostnatého muže, jak vytahuje z kapsy veliký domovní klíč a klepe znalecky jednomu svatému na kamenný střevíc. Viděli, jak s nadšeným obdivem potom odstupuje a potřásá uznale hlavou... 90 „Drží, pacholek...“ slyšeli užaslí kolemjdoucí hovořiti tohoto muže pronikavým diskantem. Chodci, spěchající po Karlově mostě, velmi by se mýlili, kdyby se domnívali, že tento muž chtěl spáchati urážku náboženství nebo že si tak ulevila žárlivá sochařská konkurence. Nic nebylo vzdálenější čistého srdce Hergesellova. Byl to jen výraz prosté, upřímné, nezištné radosti, že ta krása starých českých věků není ještě ohrožena, že se ještě mají k světu ti kamenní kabrňáci, že se zkrátka drží, pacholci! Zlí jazykové však tvrdí, že to byl přece jen projev nespokojenosti, a to restaurátora a uměleckého poradce města Prahy nad solidností a trvanlivostí starého materiálu.
91

Pan Přetrhdílo, censor výtvarný
... řádí po pruských kavárnách, kde ku příkladu v poslední době vytrhal neznámý pachatel zadní stránky časopisu Dílo. Novinářská zprava.
Nade všecky censory je censor výtvarný, který navštěvuje pražské kavárny. I s papírem pravdu vytrhává hravě při černé kávě a šup s ní pod stoleček v aktentašku. Tys nám tu ještě scházel, Koniášku! Ale posluž si a dej si to za rámeček. 92 Otázka laika
Slečna X., která si nepřeje býti jmenována, takže musíme její jméno zachovati jako sladké tajemství, je teprve nedlouhý čas nadějnou malířkou, ale má již také své zkušenosti s obecenstvem. Ještě není jisto, který umělecký vliv převládne v její krajinářské tvorbě, zda prudce útočného Francouze van Gogha nebo bohatý fond Němce Liebermanna, nebo malířský temperament našeho Líbala, jehož svěží paleta je zatím jejímu mladému talentu nejblíž. Viděli jsme její plátna a neskrblili jsme chválou. Opravdu, lze si těžko představiti učitele a žačku v lepší kondici. Jenom jedna vzpomínka na jakýsi nezdar kalí poněkud štěstí jejích mladých úspěchů. A to není ještě ani žádný nezdar umělecký, to zavinila jen taková laická umělecká nevychovanost, která chce mít všechno po lopatě. „Považte,“ řekla nám slečna X. a ukázala s rozkošným pobouřením na jeden obraz, „tuhletu Stromovou alej jsem ukazovala nějakému panu Y. A víte, co mi řekl? Proč prý všichni ti páni mají stejné klobouky? Nu zkrátka, laik, jen s ním vyrazit dveře. 94

Poslední zprávy
Už fouká se strnišť a k nebi vzlétli draci. Umění výtvarné se z dovolené vrací. Tajemník J. U. V. se vrátil z dálných Alp, na prsou Edelweis, skalnatých Alp to skalp. Pan jednatel je zpět od labských kataraktů, kde opaloval valeury svých aktů, a last not least – to hlavní k posledu: vrátila Moravěnka nám pana předsedu. Nejvyšší čas, výstavní termín kyne. Pan Zikán otvírá buffet mimo jiné. Už také redaktor se z Mariánských vrátil, přes 10 kil a málem místo ztratil. Jak římský jmenovec je štíhlý, je ho půl. To všecko dělá Glauberova sůl. Má líce přepadlé a tailli užovky dík nemírnému pití v lázních Křížovky. Víc hubenosti věru netřeba. 96 Bác, maličko, a byl by bez chleba. V čem podstata je jeho mizerie? Je trnem v oku jedné galerie. A co v dáli vzácné vody pije, psaní dlouhé píše Galerie: Já obrazy mám a vy redaktora, vám obrazy, mně hlavu toho tvora. A douška Galerie: Já anebo on. Vlastenecká galerie. V úctě ředitel. Poslední to její „galerijní tón“. Z přátel vlastenských je naráz nepřítel. Složila J. U. V. své snědé tváře v dlaně: Komu teď sluší dáti peníz daně? Zda obejít se bez zakladatelů, když „galerijní tón“ má licenci, či redaktora dát pod kuratelu patronu kubismu svatému Vincenci? Poslední novinky to z výtvarného světa. Moudřejší bude zajisté podzim léta. 97 Košilatá historka z atelieru
V jednom atelieru na Král. Vinohradech stala se hrozná událost a mohla míti nejtragičtější následky, kdyby nebylo rozumné ženy, která svému muži důvěřuje, a to, jak jsme přesvědčeni, právem. Představme si jen situaci: malíř se podívá na hodinky a vidí, jeho milovaná choť musí býti již na cestě, aby ho z dusného atelieru jako obvykle vyvedla na procházku. Hodí štětcem a křikne vesele na modelku: „Konec, holka, oblékat!“ Sám pak ruče spustí pracovní kalhoty, aby si oblékl vycházkový šat, který si pověsil 98 pečlivě na ramínko, když tu se otevrou dveře a na prahu stane milovaná manželka, tváří v tvař nešťastné dvojici v košilatém stadiu. Hrůzou vyschlo malíři i modelu v krku a na jednom obraze čerstvé lakovaní. Bylo slyšeti červotoče v staré štafli a bezcitné, kruté tikání kapesních hodinek na paraventu. „Mami,“ promluvil konečně malíř se zoufalým úsměvem, „to je náhoda. My jsme právě hotovi.“ „To je dobře, Alberte,“ odvětila radostně vzorná choť. „Už jsem myslela, že teprve začínáte.“ Nic tak nemrzelo Albertovu ženu, jako když někdy přišla nevhod a vyrušila svého manžela v malování. Ale po celý večer nemohl se Albert ubránit pochybnostem. Občas pohlédl na svou choť úkosem, a když tato učinila nějaké prudší gesto, trhl nervosně hlavou, jako by se něčemu vyhýbal. Ne, muži si nezasluhují důvěry žen.
[99]

Epitaf
Zde leží malíř Josef Navrátil, maloval, maloval a dobré víno pil. S všelijakými lidmi však se zahazoval byl „malíř pokojů“, byl kýč, co namaloval. Svět připravoval se již na Emila Fillu, pes neštěkl po panu Navrátilu. Až jeho popel našla česká sláva a špendlíčkem ho z hrobu vyhrabává. Neuměl se v Čechách malířem naroditi, jen po smrti jím býti. Světlo věčné ať mu svítí. 100 Tisková chyba či agent provokatér?
Na výstavě L´école française chodil mladý muž a se zájmem prohlížel vystavená díla. Začal zajímavým oddělením Picassa, Chirica, Chagala a mladších surrealistů, Postálpostál drahnou dobu před obrazem nebo Lipschitzovou plastikou a potom si našel příslušné číslo v programu, aby poznal jméno autora a co dílo představuje. Postál před rozbitou automobilovou svítilnou a povytáhl zálibně obočí, když četl, že je to slavný Lipschitzův Harlekýn s kytarou. Dlouho setrval v pozorném obdivu před malebnými dvěma háky se šroubovou maticí uprostřed, když zjistil, že je to proslulá Hlava od Pabla Picassa. Potřásal labužnicky a znalecky hlavou, když se informoval, že sdrátovaná kudlanka s výraznou hlavou na bambusové holi, sedící u umývadla, představuje Perikla v jeho cukrárně. Pojednou se zarazil, a vytřeštil oči na katalog, na půvabnou plastiku sochaře Despiau, představující ležící ženu na zádech, a vypukl v smích, až mu slzy tekly. Přistoupili k němu lidé a vytýkali mu jeho neslušné chování. Nechápeme-li něco v umění, říkali, nemusí to být chyba umělce, ale naše. To je náramně pohodlné, říkali, odbýti moderní umění legrací. Nějaký malý pán s černými kulatými brýlemi snažil se uchopit neslušného mladíka za rukáv a křičel: To je provokace. Legitimujte se. Mladík jen vrtěl hlavou, mával rukama, slzel, a ne- 102 mohl smíchem ze sebe vypravit souvislého slova. Ukazoval jen na ležící ženu na zádech s číslem 75, a totéž číslo v katalogu. Opravdu, komická shoda okolností. Stálo tam: Ležící žena na zádech.
103

Anachronismus
V loži svém se pan Johanes stydí, že ho panna Apolenka vidí. – Co se stydí, nestydo? Neví, co je libido? Bez libida každý břídí, Apollo i Kupido. 104 Moudřejší ustoupí
Malíř Urban, kterého již léta kryje drn na Olšanských hřbitovech, hrával karty se sochařem Františkem Úprkou, který je už také na pravdě boží, u stolu, jemuž se říkalo Paleta. Urban byl dobrák, který by s každým srdce rozdělil, ale měl jednu chybičku, že byl hluchý a při kartách trochu roztržitý. Hrál jen, aby dělal radost svému věrnému druhu Úprkovi, který hrál dvouhaléřový maryáš s náruživostí Korsikána. A raději spolkl mnohou nezaslouženou výtku, aby kamarádu nepokazil radost. „Proč nehraješ kule, sákriš?“ křičel jednou divoce Úprka Urbanovi do ucha a svíral pevně jeho ušní lalok. Mírným a bolestným pohledem přelétl Urban karbanické shromáždění, hráče i kibice. Potom klidně, nepohnuv brvou, vyhodil kartu a hrál dále jako by se nechumelilo. Za chvíli, když se Úprkův hněv vybouřil, naklonil se dobrák Urban k svému sousedu a řekl vážně a pomalu svým hlubokým hlasem: „Franta se mýlí. Za prvé jsem náhodou a na štěstí na to ucho, do kterého křičí, docela hluchý a za druhé: jak pak mám hrát kule, když je nemám?“ Tehdy drželi ještě výtvarníci dohromady a něco jeden od druhého snesl. Ale dnes je z toho hned nový spolek!
105

Epitaf
Zde leží Musy povalečných Čech, v světové krisi došel jest jim dech. Doktoři řekli: mohly věcně žíti, kdyby se stát chtěl za ně zaručiti. Kde sehnati však v Čechách záruku? Záruku slušíť dáti Podfuku. Poslední praskly naň tři miliony, zvonily hrany svatovítské zvony. Za umění české se nelze zaručiti. Tož světlo věčné ať mu svítí. 106 Obsah textu
Vrabec v hrsti5 Holub v hrsti6 Umělecká orientace7 Jdi do kláštera10 Literární porculán 1927–193411 Werych a Voskovec pod novým krovem Mánesa12 Rozčilení není program19 Uražené přátelství malíře Otty Bubeníčka20 Dialog o bytové křísí českého umění22 Proč se všecko nechává na poslední chvíli?25 Výtvarnický interview26 Sex appeal ve výtvarném umění30 Přibíjí se na pranýř malíř Zerzavý31 Terrierismus34 Zrcadlo z bazaru Devětsilu35 Křížová cesta malíře a zetě40 Odborový syndikát státních výtvarných zaměstnanců podunajských42 Co je to parnasista45 když alois maluje47 Podezřelý dvacetiletý koňak50 Zpověď dítěte svého věku52 Když se házejí perly nerozumným děvčátkům53 Když je to s člověkem zatracený56 [107] Anketa58 Tluče Bubeníček, tluče na buben59 Jak Ota Bubeníček objevil svůj šťavnatý kolorit61 Malíř a hudba63 Encyklopedismus63 O dílu, které mistru nepřirostlo k srdci65 Simplicus70 Alfons Mucha přišel na jméno vypinači72 causa k holan contra s. v. u. manes74 V plenairu75 josef šíma v umělecké besedě78 Kustod Jednoty pan Zikán o skandálu s kodaňskou výstavou84 Malířský soucit86 štědrý večer v mánesu88 Pacholci na Karlově mostě90 Pan Přetrhdílo, censor výtvarný92 Otázka laika94 Poslední zprávy96 Košilatá historka z atelieru98 Epitaf100 Tisková chyba či agent provokatér?102 Anachronismus104 Moudřejší ustoupí105 Epitaf106
[108] Kresby
O. Blažíček jun.: Obálka a frontispice J. Sejpka: J. U. V. v klášteře9 E. K. Liška: Kresba11 Dobrinov: Oldřich Blažíček17 Zdeněk Kratochvíl: Jakub Obrovský (Kresba ze „šibeniček“)21 O. Blažíček jun.: Výtvarnický interview26 J. Mánes: Kresba29 O. Blažíček jun.: Terrierismus33 O. Blažíček jun.: Zrcadlo z bazaru Devětsilu36 Bergler: Kresba41 F. Naske: Malíř Alois Kalvoda43 J. T. Blažek: Malíř Jar. Panuška49 J. Sejpka: Manequin51 F. Naske: Kresba52 M. Aleš: Kresba54 F. Naske: Sochař Franta Úprka55 J. T. Blažek: Úprka s cigárkem57 J. T. Blažek: Tluče Bubeníček59 J. Mánes: Kresba67 E. K. Liška: Kresba69 F. Naske: Grafik A. Chvála73 J. T. Blažek: V plenairu75 [109] F. Naske: Malíř Josef Sejpka77 O. Blažíček jun.: josef šíma v umělecké besedě79 V. Hynais: Jezdec82 Lolek: Kresba84 Josef Hellich: Alegorie85 M. Aleš: Kresba87 J. Mánes: List s kresbami89 Láďa Novák: Kresba93 J. Mánes: Kresba95 J. T. Blažek: Košilatá historka z atelieru98 Josef Navrátil: Pražský trh101 Bilibin: Kresba103 Josef Mánes: Kresba104 Josef Mánes: Kresba106
[110] Tuto knihu napsal Jaroslav Kolman-Cassius a vytiskla ji knihtiskárna Stiebling a Havelka, Král. Vinohrady, Francouzská 15, v úpravě grafika A. Chvály, s obálkou O. Blažíčka jun., jako ročenku k slavnostnímu otevření nového vlastního domu Jednoty umělců výtvarných v Praze II., ve Voršilské ulici, dne 27. října 1934
E: pk; 2006 [111]