Zrcadlo z bazaru Devětsilu
Pohleďte na svou tvář, vy, kteří bez naděje
sem vstupujete v tato tichá místa;
já, zrcadlo, a tamhle dámská busta
od holiče je krásno, které účelné je.
Vy, které zahnal sem jen buržoásní chtíč
viděti obrazy a snad i malované,
zde lekci dostanete. Ano, vy, můj pane,
tu vizte vlastní nos, ten bohaprázdný kýč,
ten opis přírody, jejž zračím s pohrdáním.
Chtěl byste zfušovat jej zbytečným malováním?
Mé účelnosti čistá, přísná krása
jen zrcadlí váš konglomerát masa,
aniž jej převedla na kubus, plochu, bod,
jako se malovávalo za starodávných dob,
kdy ještě vymýšlely se pro měšťácké organismy
dnes dávno vyhynulé, ulízané -ismy,
kdy plátna natírali malíři od píky
barvami na místě gumiarabiky,
35
kdy čeští výtvarníci lovili pracně v mělku,
kdy Špála maloval obrazy ještě v celku
a s chladným akademismem svá těla ztepilá,
kdy jenom kritika se z novin lepila,
kdy namalovali tě taktak, jako se tváříš,
kdy komín s kouskem Journalu neznamenalo Paříž.
My vůbec obrazem nepokálíme stěny,
nanejvýš proletář v plochy rozložený
(jen jako anachronismus, který se nazpět dívá,
a tklivá ukázka, dojemná retrospektiva)
by mohl zavítat v náš puristický rám.
Ty, neoburžoo, rozlož se v plochy sám,
chceš-li se potáceti za těmi, kdo letí.
K žvatlání starců od žvatlání dětí
je krůček, vteřina, kmit ptačího jen stínu:
mníš: začínám – a hle, už ležíš ve Slavínu,
mrtvola výtvarná, praehistorie, škváry.
– „Štafli si postavím“ – díš. – Chyba.
Stavíš máry.
37
Zbytečné všechny rozběhy a muky:
Kdo dneska umění nebere z druhé ruky
(a blázen je, kdo dá, větší, kdo nebere),
ten připraví se navždy o chance veškeré.
Jak? řekne kritika, tenhleten český Franta
snad jakživ neviděl žádného Ozenfanta,
chlap ještě kopíruje celníka Rousseau-a,
maluje rukama na místě pusou a,
jelikož umění je dlouhé, život krátký,
svůj drahý čas v klassickém postoji
s paletou na palci zbůhdarma prostojí,
zatím co Teige byl už v Paříži a zpátky.
Pro samé malování z vlastní hloupé hlavy
zaspí, že v umění je všecko – úhel pravý,
neví, čím kypí svět, co nová doba žádá,
maluje předek jen anebo zas jen záda
a nikdy oboje pro jednu osobu,
při tom chce, ubožák, vystihnout podobu!
To kýč je včerejška. Přes všechnu znalost -ismů
38
vývarnávýtvarná oběť sociál-patriotismu.
neb na programu je zas nový program pestrý,
jejž zítřek na patoky opět rozředí.
Kdo odnese mne pryč z tohoto prostředí?
Pryč z těchto míst, jež čpí už ztuchlinou,
pověste na výstavu mne zase na jinou,
chci viset v prostoru –
(skočí s hřebíku a rozbije se)
Ah, ouvej, už jsem v střepy!
teď Remo z Černé ulice mne puristicky slepí
a nikdy uměním nejmladším neožiji!
Jsem fossil klasický pro Státní galerii!!
39
Křížová cesta malíře a zetě
Život je krátký a umění dlouhé, jak praví latinské přísloví. Umělec je skloněn nad svým dílem a dny a leta prchají nad jeho hlavou jako vteřiny. Ale svět tančí od jedné marnosti k druhé, užívá života a nezná velikost služby, která poutá Tvůrce k Dílu. Svět si proto neváží vždycky umělců tak, jako si váží lidí, kteří se narodili bez této kletby.
Ani v Hrbokově, horské dědině krkonošské, nebyli bodří horalé schopni takové sympatie k malířství, jaká na příklad zdobí až po naše časy památku Karla Velikého, o němž se vypravuje, že malíři podal štětec, který mu vypadl z ruky. V Hrbokově dali sice jednomu malíři jeho vyvolenou za manželku, ale bez zvláštního nadšení pro stav svatého Lukáše. V rodině, která ho po jakémsi váhání přijala za zetě, neměli velkých ilusí o jeho poslání malíře. Zejména tchyně nerada viděla, že její dítě svěřeno je rukám nepraktickým, které se v tvrdém životě dovedou toulat po horách a ukrádat Pánubohu čas malováním.
Ale stalo se, že náš malíř dostal skvělou zakázku: namalovat křížovou cestu. To bylo konečně něco, zač se ani ženatý člověk nemusí stydět.
„Tak si, zeťáčku, s tím pospěšte a hezky to udělejte, aby ti velební páni byli spokojeni“ – napomínala usmířená paní tchyně svého zetě, rehabilitovaného svatou objednávkou.
I pustil se malíř s chutí do toho a práce mu rostla
40
pod rukou. „Holka není ještě ztracena,“ pochvalovala si stará paní u sousedů, „mladý se sebral a činí se.“
Běda, za nějaký čas byl nešťastný malíř i se svou křížovou cestou na tom právě tak zle u své paní tchyně, jako když před ní stanul po prvé, aby požádal ji o požehnání. „Co vám udělal, maminko?“ vyzvídala mladá choť. „Co se stalo?“ vyzvídali sousedé. „Považte si,“ hubovala netrpělivá hospodyně. „Neříkám nic, když si dává záležet na Pánu Ježíši. Pán Ježíš je Pán Ježíš. Ale on se maže, přetrhdílo, i s těma lotrama na kříži.“
Život je krátký a umění dlouhé. A v Hrbokově u Hronova čas běží jako horská voda. Pořádný člověk se musí uskrovnit.
41