Odborový syndikát státních výtvarných zaměstnanců podunajských
Dozor nad Odborovým syndikátem vykonává ministerstvo školství a národní osvěty jako orgán dozorčí. ČI. XII. nových stanov.
V pravý čas negaci a v pravou chvíli klad,
Mánes je mrtvola, ať žije Syndikát.
Mrtvému ustlal jsem pod vlastními krovy
a křísím Syndikát – Syndikát Odborový,
krov nejen pro Fillu, krov pro vši obec psanců:
Syndikát státních výtvarných zaměstnanců,
a to po anketě s vlastním mi elánem.
Se státem ovšem, co dozorčím orgánem.
K dalším službám dozorčím ochotný
odborový architekt Novotný.
Vznikne-li spor o tom, sluší-li některou otázku nebo záležitost pokládat za ideově uměleckou či nikoli, pak na žádost byť jen jediného člena výboru musí věc býti předložena nejprve k pravoplatnému rozhodnutí o tom ministerstvu školství a národní osvěty jako orgánu dozorčímu. § 3, 2. odst. tamže.
42
Postátňují dráhy, postátňují doly,
státní deficity vždycky méně bolí,
postátňují lesy, postátňují skály,
proč byste se, Musy, postátnění bály?
l autodopravci už jsou postátněni,
jer ten český kumšt postátněn ještě není,
jenom ten cech malířské palety
pod okny ministra školství a osvěty
volně si skotačí v bohémském vzdoru
a maluje, sochaří bez dozoru.
Jen strpení, maličké postátnění
dohlédne občas i na umění,
kdo umělec je a kdo jím není.
„Umění posoudí republika,“
říká pan rada soudruh Klika.
44
Co je to parnasista?
Jednou seděli spolu u vína sochař Hergesel a jeden básník-parnasista, kdysi nejplodnější člen básnické generace Vrchlického. Dnes už jsou oba na pravdě boží. Vypravovali si strašidelné a dojemné vzpomínky na to, jak někdy náhoda nebo co (je mnoho věcí mezi nebem a zemí) zasahuje do osudů lidských. Sochař, jako drsný milenec hmoty, vysvětloval tyto podivuhodné příhody přirozenou shodou okolností, ale básník-parnasista viděl v nich nadpřirozené vlivy oduševnělé přírody, živé a krásné to dcery Kosmu, stvořeného k obrazu čistého, božského Ideálu.
Na konec mluvilo se o lásce a oba přátelé se rozněžnili. I bodrý, drsný Hergesel pocuchával své polské valousky a profukoval dojat dlouhý troubel své dýmky, aby zakryl nemužné pohnutí.
„Milovals?“ tázal se sochař svého literárního druha, který upadl v jakési bolestné vzpomínky.
„Ano,“ mávl parnasista rukou, jako by odháněl zlý přízrak, „ale osud tomu chtěl, že jsme se rozešli. Ty řekneš náhoda, ale já pravím Prozřetelnost.“
Parnasista usrkl vína a upřel své zraky do neznáma.
„Nesmysl,“ škubal materialistický Hergesel pochmurně svá dlouhá rusá vousiska – „já ti povídám,
kamaráde, že není Boha.“
„A já pravím Prozřetelnost,“ opakoval se slavnostním důrazem parnasista a jal se vypravovat:
„Byla mladá a krásná. Jednoho večera seděli jsme,
45
ona a já, pospolu v jejich zahradě pod jabloní. Západ zlatil posečené lány kol a cikády zpívaly svůj večerní chorál. Uchopil jsem dívku za úbělovou ruku a již již chystal jsem se jí zašeptat v růžové ouško sladké vyznání, jež by naše srdce spojilo na věčné časy. Tichý soumrak snesl se v pole i sad. Ale v tom –“
„Ale v tom –?“ opakoval s náruživou zvědavostí dobrák Hergesel, nespouštěje modré, dojetím trochu zamželé oči, se rtů vypravěče a zapaluje si po paměti pod stolem vyhaslou fajfku.
„Ale v tom,“ pokračoval parnasista, „spadlo se stromu jablko, a právě sem, na mou hlavu. Kouzlo minulo. A tak zůstal jsem svoboden.“
„Čirá náhoda,“ bručel dojat Hergesel, zdráhaje se ještě trochu opustit svoji materialistickou posici.
„A podívej se, kamaráde,“ pozvedl nyní parnasista hlas, přicházeje k pointě svého podivuhodného příběhu, „ty říkáš, není Boha. A ona ti ta ženská neměla vůbec žádné peníze.“
Od té doby pohlížel starý, dobrý Hergesel podezřívavě na literáty, zejména na básníky. A když se na někoho rozzlobil, tloukl na stůl, plival na podlahu a křičel: „Ty jsi mi, myslím, taky takovej nějakej parnasista!“
46