anketa
V oboru umění neplatí nárok vlastnictví. Můžeme si vypůjčovati, ano přebírati cizí hodnoty a učiniti je svým majetkem.
Vincenc Kramář: O kubismu.
Fillův originál ukraden na výstavě. Dne 21. října odcizil neznámý pachatel z umělecké galerie dra Feigla v Praze II., Jungmannova 33, obraz, znázorňující zátiší s květovanou tapetou v kubistickém slohu, jehož autorem je akad. malíř Emil Filla. Cena 1.200 Kč.
České Slovo 22. X. 33.
Jeden tác není pro mne žádný pakatel.
Přebírám cizí hodnotu. Neznámý pachatel.
To ti bůh řek – souhlasím v tom bodě.
Tonda Vyfouk, t č. na svobodě.
Tohle nenahlédnout může jenom slepý.
Róza vulgo Mona Líza, Řepy.
58
Tluče Bubeníček, tluče na buben
byla nejoblíbenější skladba v hudebním repertoáru oslavného večera, který pořádala J. U. V. na počest svého šedesátiletého jinocha, malíře, basisty, herce, Sokola, zpěváka a loutkáře Oty Bubeníčka.
Ota Bubeníček, vulgo Buben, je jubilant, pro kterého je nesnadno volit program. Žádný recitátor ho nepřekřičí, žádný zpěvák nepřezpívá, a co více, je basista slovem i nástrojem, abychom tak řekli. Ovládá všechny klasické role od sedláka Škrholy do černokněžníka Merlína a čte-li jako doktor Faust ve svých latinských knihách takové Abijo pernyk quam latina evek-
59
tuš prokuratibus non doktor judici sed honi blizi jo majstráto koproruceris, trne jeho mladé obecenstvo vinohradské sladkou hrůzou.
Není na světě hudební instrument, na němž nehrál, a jeho dirigentská taktovka řídila mnohý sborový zpěv a mnohé hudební těleso. Po objevení telegrafie bez drátu objevuje se na scéně i radiový Bubeníček a hravě rozráží krátké i dlouhé vlny mocnými tempy svého rozhlasu. A chtít Bubeníčka něčím rozveselit nebo pobavit, to je nosit sovy do Athén, tolik je v něm veselosti.
Za těchto okolností je těžko dělat program pro jubilejní oslavy. Není potom divu, že několik uměleckých čísel bylo potupně vyvedeno ze sálu až ke kostelu svaté Ludmily, jakmile otevřela ústa, a že to vyhrálo jediné číslo – koncert mladé dámy na xylofon. Xylofon byl jediný nástroj, který Bubeníček poněkud zanedbával.
Naproti tomu velmi zdařilé slavnostní proslovy přednesli na počest jubilanta jako hlavní řečníci předseda J. U. V. malíř Štolovský a malíř Vít Skála, kteří poutavě vylíčili veselý život svého druha od útlého dětství.
Bylo vzpomenuto mezi jiným také významné příhody, kterou nazveme
60
Jak Ota Bubeníček objevil svůj šťavnatý kolorit
„Bylo to v pleinaru pod kvetoucím trsem na Bubeníčkovic zahradě,“ vypravoval malíř Štolovský, který se vrátil ze zvláštní studijní cesty po Uhřiněvesku, rodném to kraji oslavence, „když náš, tehdy pětiletý Bubeníček, po prvé vystoupil jako malíř se skutečnými olejovými barvami. Starší bratr Jindřich, který byl již na pražské akademii, třel na zahradě barvy, a poněvadž v těch dobách byly tuby vzácné, dávali si malíři doma třené barvy do střívek a měchuřinek.
Náš Oto a jeho pes Čokl našli za polední pausy na zahradě stolek, plný střívek s barvami. Umění zavolalo. Nadějný Oto nabral si je do kapes a jal se vytlačovati barvu a umně ji roztírati na rozličný materiál, na okna, zdi, ploty, na dřevo i plátno, co bylo právě v okolí po ruce.
Směle vržené barevné skvrny uplatňovaly zářivé valeury barev, jejich pastósní vlahost, jiskřivé lomení prudkých kontrastů, všechnu tu střízlivou věcnost, pod níž jemněji organisovaný člověk vycítí spodní plamen, který svým žárem daleko překonává povrchní plápolání lehce přístupných, lichotných děl, na hony vzdálené citové rozplizlosti slohového malování.
Tyto dráždivé sestavy barev, tento první malířský rukopis, kterým mladistvý umělec tvořitelským způsobem znásilnil techniku i materiál ve své nejvýtvarnič-
61
tější éře červené, modré, zelené, žluté atd., nic nedochovalo se z toho všeho. Ani Čokl, který se v této vrcholné etapě svého pána podobal stehlíku, nepřežil dobu pozdějších bezduchých kopistů.
Bylo to malování beze zbytku. (Čokl uklidil zahozená střívka), malování stoprocentní, bohužel, nikoli bez následků. Mimo to přišla později duchamorná Akademie, omyl impresionismu a Bubeníček po těchto slibných začátcích ustrnul v naší Jednotě umělců výtvarných, která mu tímto připíjí na zdraví a dlouhá léta.“
62
Malíř a hudba
Mnozí výtvarníci milují vášnivě hudbu a naopak mnozí hudebníci jsou nadšenými ctiteli výtvarného umění. Brahms navštěvoval rád malířské výstavy a Liebermann pěstuje s láskou hru na klavír. Svět akordů barev a tónů spojují něžná pouta sympatií.
Tenhle kousek provedli malíři Ladovi muzikanti v jeho rodné vísce v Posázaví, v Hrusicích, kde rok co rok tráví prázdniny. Hrusice jsou malá víska, ale mají tam dvě kapely, které v ušlechtilé umělecké ctižádosti závodí spolu, jakmile se jen naskytne příležitost.
Když hraje jedna v dolní hospodě, jen to po humnech houká, hraje druhá v horní hospodě, až se došky třesou. Když vyhrává jedna pantátovi Houbovi, vyhrává druhá pantátovi Koubovi, který má chalupu naproti. Jen taktak, že na pohřbu, na kterém bývá obyčejně jen jeden nebožtík, nestane se nějaké neštěstí.
Není divu, že muzika vyhrávala jako o Božím těle, když zase letos Lada přišel po prvé zasednouti do hostince mezi hrusické sousedy. Hrálo se, hrálo, až okna řinčela a – rozumí se samo sebou, že si kapela nedala ujít pěknou a slavnou příležitost a oslavence vyprovodila krásným pochodem až do vrat rodné chaloupky, kde ho rodina netrpělivě očekávala.
Ale sotva zmlkl poslední tón basbombardonu a jeho ozvěna za Ladovic stodolou, už tu byla druhá kapela, která odvedla Ladu z lůna rodiny hned zase do hospody.
63