když alois maluje

když alois maluje
Když Alois maluje Bůh ví proč to je že má krásný ruce a vždycky to je i když nechce jako smutek velkých kamenů... J. F. ve Vol. Směrech XXX. 3.
Když Alois maluje Bůh ví proč to je že má krásný ruce ale že nevím co to je co Alois maluje a vždycky to je i když nechce v sedě nebo ve stoje jako smutek velkých kamenů jako by navlékal na jehlu anténu Bůh ví co to je Když Alois maluje Bůh ví proč to je 47 že flámuje a nedá pokoje a vždycky to je coctail a číše Prazdroje v Mánesu oboje a jiné nápoje Alois 1 na 100 je ale ty zástoje Bůh ví co to je Když Alois maluje Bůh ví proč to je že nevím co to je 48 Podezřelý dvacetiletý koňak
Malíř Panuška je člověk skrz na skrz originální. Nemaluje jen originální obrazy, každý jeho nápad má pečeť originality. Jednou se povídalo ve společnosti o tom, co má každý doma za znamenitou věc... Poslouchá pozorně Panuška, poslouchá, čím se kdo chlubí, pokuřuje mlčky, pokuřuje, a v duchu přezkoumává pěkně jedno po druhém svou železnou logikou, která se propaluje až na kořen věci a která je ze všeho nejoriginálnější. Někdo se chlubil prádelníkem tři sta let starým, jiný pětiměsíčním zázračně učeným jezevčíkem. Panuška jen bafal, vraštil čelo a pokyvoval hlavou. Konečně se také jeden pochlubil tím, že má jednoho známého a ten že má doma dvacetiletý koňak. „Halt!“ přerušil náhle Panuška tento chvalozpěv a bylo viděti, že jeho duch se noří do složitých výpočtů. A po chvíli ticha, lstivě se usmívaje, položil zrádnou otázku: „A jak byl starý ten váš známý?“ „Asi třicet let“ – byla odpověď. Panuška se opět zahloubá do svých výpočtů a potom nemilostivě pohlédne na chlubila, který se pyšnil dvacetiletým koňakem svého známého. Něco jde a něco nejde. „Poslouchejte, vy d.....u,“ prohodí s familiérní shovívavostí, „voň si někdo zrovna koupí jako desetiletý kluk koňak, aby ho mohl až za dvacet let vypít!“ Ne, s tím dvacetiletým koňakem tehdy u Panušky nepochodili.
50