Literární porculán 1927-34

Jaroslav Kolman Cassius

Literární porculán 1927-34
Míšenská panenka s růžovou mordičkou Sedlák jede do vrat Nepárejte se v zubech rezivou vlásničkou Lenin udělal převrat 29.854 je telefonní číslo Elzevíru proč nelítá sfinga vzhůru? popsal jsem osminku papíru pojedu na dovolenou do Singapuru 11 Werych a Voskovec pod novým krovem Manesa
W.: Hola, jaké štěstí, že Vás tu nalézám. Sto let českého umění! Jak ten čas utíká.
V.: Chovejte se slušně, milý pane, ať nemá výstavní výbor příčiny k stížnostem. Dívejte se na obrazy, že ano, jste na výstavě obrazů, která výtvarně zobrazuje, jak se obráží naše výtvarná obrazotvornost v stoleté tvorbě výtvarné.
W.: Pod vlastním krovem. Endlich allein. Hle, Emil Filla: Dvě ženy. Každoroční pobyt v Paříži. Časté cesty po Evropě. Činný též literárně. Disproporcionální výraz – abych tak řekl – visuální parthenogenese...
V.: ... a ontologický...
12 W.: ... paroxysmus...
V.: ... pentagonální dispepsie...
W. & V.: Toť Filla co by Filla, ne nějaký kýč z Díla, toť dílo celé lilla, ni čárka od břidila, vše umění se dneska přežila, jen zbyla díla Filly Emila.
V.: (dívá se na obraz šéfredaktora B) Aj, co vidím? Pan šéfredaktor B.
W.: Jak můžete říci, že je to pan šéfredaktor B., když je to Emil Filla.
V.: Jak můžete říci, že je to Filla, když poznávám pana šéfredaktora B.
13 W. & V.: Ten Filla není Filla, to dílo od břídila ne Picasso, ne Greco, to maso je a špeko! Toť Filla? člověk zalká, to Filly filiálka, hoj, zrada, Filla Fillu zabíjí! Fi! Et tu Filla filii?
V.: Ta věc je, že jo, nějak nahnutá, Filla-li to či Filla filuta.
W.: Leda, že by?
V.: Ledaže by tamten Filla byl jen pro noviny, že jo?
W.: Aha, disproporcionální výraz visuální parthenogenese, že ano?...
14 V.: ... a ontologický...
W.: ... paroxysmus...
V.: ... pentagální dispepsie...
W.: A tohle pro pana šéfredaktora.
V.: A tohle pro samého pana šéfredaktora. Byl jednou jeden sváteční střelec a ten střílel Pánu Bohu do oken a vypravoval o tom lidem pohádky. Ale domů –
W.: ... a příbuzným...
V.: ... musel přinést zajíce.
W. & V.: Jaká to krása, redaktor z masa, kolem Picassa, Braqua epicassogoni! 15 Brakují Braqua, tak jako straka, brakují Braqua, Picassa a Greca dneska jako loni. My nejsme rasa Braqua Picassa, chcem ale Bassa od Picassa nebo Braqua. Bassa – Picassa Čabraka bassa bassa-braqua – anabassa – picassafoni.
16 Rozčilení není program
Když se dělal program nového Díla v první redakční poradě u malíře Štolovského a obyvatelé Flory na ulici žasli, dívajíce se na ozářenou střechu ateliéru v jeho vile, kde se míhaly jakési bizarní debatující stíny nad klidným profilem Obrovského, popíjejícího ze svého šálku kávu, vstoupila komorná a hlásila, že vedle v pokoji je prostřeno. Byla to slavnostní hostina, kterou pozorný hostitel přerušil redakční konferenci. Byla to opravdu slavnostní hostina: Velká mísa se studenou husičkou, velká mísa se studenou vepřovou, veliký dort, zákusky všeho druhu a několik lahví znamenitého bordeaux. Družný hovor při tomto osvěžujícím hodokvasu uklidnil mysle a vytříbil názory, zaplašil pochybnosti a naplnil srdce důvěrou v budoucnost Díla a J. U. V. Potom se společnost zvedla a odebrala se zase k tureckému otomanu a černé kávě do atelieru, aby pokračovala v redakčních poradách. Střetla se zase různá mínění, utkaly se zase protivné názory. – „Program, pánové, musíme míti, program pro příští schůzi,“ – zahřímal Kalvoda do debaty se svého otomanu. Zvedl se zájmem snivou tvář Adonise malíř František Naske: „Cožpak takhle zase jednou studenou telecí?“
19 Uražené přátelství malíře Oty Bubeníčka
Na valné hromadě J. U. V. ujal se slova také několikráte Jakub Obrovský, šlo o to, vysvětliti některé choulostivé zjevy v umění vůbec a ve výtvarnictví zvláště. Pro takový účel má Jakub Obrovský nepřeberné množství přiléhavých metafor v zásobě. Jedním takovým podobenstvím zahájil také svoji řeč o právu na oposici v umění výtvarném. „Pánové,“ začal, „všichni nemůžeme býti stejně hezcí. Já na příklad, podívejte se, mám ochromený prst a já jsem od malička vyhledával si kamarády mezi mrzáky...“ „Tak ti pěkně děkuju,“ zahučelo to v dlouhých olbřímích vousech Oty Bubeníčka po jeho boku.
20