Encyklopedismus
Dr. Kamil Novotný vydá v Manesu Slovník výtvarnických ismů.
Z rubriky „Co se chystá“.
Poslední ismus Mánesa
Doktor Kamil Novotný
dostal úkol lopotný.
Sedl, píše, nelení.
Budeme mít Slovník ismů,
když to nejde z modernismů
udělati umění.
64
O dílu, které mistru nepřirostlo k srdci
V dávných dobách, když malíř Rudolf Bém alias Vratislav Hlava, jinak též v družném kruhu přátel Rondolf zvaný, nekouřil ještě viržinka a růžová tvář malíře Bubeníčka nebyla ještě vroubena mocným ryšavým vousem, ale jemným chmýřím mladého nadějného jinocha, stalo se ve škole prof. V. Hynaise na Akademii hrozné neštěstí, které by málem připravilo české umění o jedno mistrovské dílo, ba co více, o jednoho mistra. První se o něm dověděl Bubeníček, neboť katastrofa postihla právě jeho přítele Rondolfa.
„Já se ti musím nechat přejet tramvají!“ svěřoval se jednoho dne Bém svým důkladným způsobem Bubeníčkovi a jeho bledá strhaná tvář prozrazovala nějakou strašnou vinu.
„Probůh, Rondolfe, co se stalo?“ zaúpěl dobrý Bubeníček a sevřel nešťastného Rondolfa svými pevnými pažemi.
„Já jsem ti myl támhle mejdlem toho Náprstka vod starýho, vono to bylo natřený špiritusem a vono to všecko zašlo, a já si musím něco udělat než to starý uvidí,“ žaloval nešťastník na širokých prsou svého přítele.
Běda, bylo tomu skutečně tak. Hynaisův portret, který představoval pražského sládka Náprstka, bratra známého lidumila, pokrokáře a vlastence Náprstka, zmizel z výtvarného umění českého. Na jeho místě stála jakási zarámovaná bledá nicota, samá šmouha a mlho-
65
vina. Dlouho stáli žáci před tímto božím dopuštěním, které před chvílí bylo dílem jejich Mistra. Ale mládí je lehkomyslné, lehce si zoufá, ještě však lehčeji doufá.
Když přišel Hynais do své speciálky, zastihl zoufalého pachatele ještě na živu. Stál u své štafle a pozoroval s chmurnou bolestí svého nic netušícího učitele. Potom si dodal odvahy, přistoupil k Hynaisovi a sdělil mu svůj úmysl skončit život na kolejích pražské tramvaje.
„Co je?“ zeptal se roztržitě slavný tvůrce opony Národního divadla a tu zvěděl celou strašnou pravdu. „A tak to docela zašlo,“ skončil vinník a čekal na strašný záchvat bolesti a vzteku jednookého titána českého malířství, po případě smrtelnou ránu, která sebevrahovi uspoří cestu.
Než co to? Hynais mávl rukou a ku podivu jakoby s ulehčením řekl: „Když to zašlo, tak to zašlo!“ A jal se vypravovati příběh o obrazu, jejž nazveme příběhem o obrazu, který nepřirostl svému tvůrci k srdci:
„Vědí, ten vobraz jsem dělal v Paříži na vobjednávku,“ vypravoval Hynais a celá speciálka zbožně naslouchala: „Pan starý mi tak několikrát seděl, musel jsem udělat červený pozadí, aby ten jeho nos tak moc nekřičel, a já nevím co všecko, a když to konečně bylo hotový a přišlo k placení, sáhl pan starý do kapsy a podává mi něco na dlani. Koukám, co to je, a on to je luisdor. Pane starý, povídám, to jsem dal víc za barvy na váš nos. A tak zůstal obraz můj. A když, jak povídaj, zašel, tak ať zašel!“ A ještě něco si Hynais spokojeně zabručel.
66
Tak se stalo, že pražská tramvaj neměla na svědomí jeden nadějný život a že umělecký dohled na reprodukci Díla je v rukou nejpovolanějších. Bylo by to však také i jinak zcela zbytečné prolévání krve na pražské ulici, neboť později k nemalé mrzutosti Mistra počaly rysy mecenášovy na obraze nabývati bývalé svěžesti.
68