Zpověď dítěte svého věku

Zpověď dítěte svého věku
Mžourám, přešlapuji. Sladce chtěl bych žíti. Bůh mne neobdařil intuicí dravou. Prosím, nevíte, kde bych měl přestoupiti do tramvaje s nejnovější slávou? 52 Když se házejí perly nerozumným děvčátkům
Nebožtík malíř Urban, dobrá a trochu nahluchlá duše, neublížil kuřeti. Ale necitelný svět mu často ubližoval. Tu si rád postěžoval svým tichým hlubokým hlasem, zachvívajícím se v melancholickém tremolu, který tak dobře slušel jeho dobrácké tváři s protáhlým nosem a dětsky našpuleným rtům s věčnou viržinkou. „Tak jsem ti byl, kamaráde, včera pozván na večeři v jedné známé rodině na Vinohradech, kde mají takové hezké, odrostlé děvčátko, ale nemysli si nic špatného, víš...“ vykládal jednou s resignovaným smutkem v svých šedých očích, protahuje jako obvykle mručivě konečné slabiky slov. Urban mluvil spisovnou češtinou jako Naše řeč, ale jen proto, že se chudák, neslyšel. Nebylo také cudnějšího umělce životem i myšlenkami nad Urbana. „Byl jsem požádán, víš, abych jí přinesl nějaký obrázek,“ pokračoval, „tak pěkně prosila, pořád, pane Urbane, pane Urbane, až jsem se obměkčil. Tak jsem jí přinesl takový akvarelek, takovou ženskou hlavičku, víš, pěkné to bylo, na kartonu. Dal jsem to do hedvábného papíru a do desek, aby se to cestou nepoškodilo. Měla radost, no to měla. To jste hodný, pane Urbane, říkala, že jste na mne nezapomněl. No, a pak tu hlavičku přeložila jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát (Urbanův hlas zněl stále teskněji jako vytí mučeného zvířete) a šups, do kabelky. Potom jsme večeřeli.“ 53 „Nic si z toho nedělej, kamaráde, takové už jsou ženské.“ „Kde pak plzeňské, jen vinohradské...“ A potom s trpkým úsměvem zrazeného umělce: „Tak to vypadá, kamaráde, když se házejí perly (tu se starý dobrák zděsil brutálního obrazu této metafory v souvislosti s vinohradskými hostitelkami a něžně zabručel) – nerozumným děvčátkům.“
54 Když je to s člověkem zatracený
Jednou potkali známí sochaře Frantu Úprku, který, oči samá jiskra, vousiska do špičky a klobouk šohajsky k uchu, vykračoval si Myslíkovou ulicí zanechávaje za sebou obláčky modravého dýmu ze své cigárky. „Jak se máte, Mistře?“ „Ale je to se mnou zatracený. Kuriť nesmím, alkohol nesmím, tak se včil jdu navztek napít k Mohelským.“
56