HROZEN
V LISTOPADU
[9]
I
Viděl jsem hrozen, pohozený plod
jeseně, které prchlo léto zrádné.
Viděl jsem zrání v záření, v němž chladne
vymírající staré révy rod.
Ten hrozen začal příliš pozdě zrát
na prsou zdi, stárnoucí k umírání.
Teď klepe pozdní host osiřelého zrání
na dveře domu, kde všecko šlo už spat.
VráčitáVrásčitá ústa listopadu chtivá
jen dýchla jíní na obliny vnadné;
co nezahnívá, ale dále sládne,
listopad laská, ale nezahřívá.
11
O stěnu opřen, hrozen jako loutna
a v písku omítky a prachu pavučin
je jako sklep, kde jiskra starých vín
jak doutnák u zdi doutná.
12
II
Prameni pozdní a už zasypaný,
vábení vůně bez včel, bez motýlů,
v umírajícím lůně loupíš sílu
a proudíš jako z nehojící se rány.
Tvůj spodní tón tak temně zní
z doznělé melodie, než jej ticho zlomí,
chceš svlažit rty uvadlé v bezvědomí?
jsi doušek pro ústa, která už nežízní?
Anebo jsi jen poslední vidinou,
zřícených oken černé zrcadlení,
a na staré zdi domova nic není,
než úponky, které se pnou a schnou,
13
prstíky zkřehlé, jež chtí se zachytiti
laťkoví révy v drolící se ssuti.
A hrozen, nový zvon v zvonici na spadnutí,
je už jen cekání, tíha, která se zřítí.
14
III
Já přišel snad, jen abych zachytil
ten marný pád marnějšího snad zrání
a se zdi domova, stárnoucí k umírání,
dědictví svého poslední vzal díl,
to zrání, které přežilo vinobraní
jak doušek vína, zbylý ve sklenici,
a v plápolání shasínajících svící
ze všeho jiskření jen střep, který snad raní.
Ale kdo zvykl paprsky bodavými
nízkého slunce své setmívání hřát,
ten zdvihne rád plod, který listopad
pohodil na práh nelítostné zimy,
15
plod, který vším je, dědictvím i věnem
té vdovské zdi, za níž i já byl zrozen.
A jako hrůza chutná její hrozen
na okně, tváří smrti zabedněném.
16
IV
Přezrálý sade s osiřelou žní v klíně,
tak zcela marné není zrání žádné.
I smrt lze jíst jak hrozen, který sládne,
za zrnem zrno, když je po hostině,
sám u stolu, který se dlouží v dlouhou
tabuli stínů každým, kdo vstal a šel,
tak jako opadává omítky té běl
a jako obličej se hloubí marnou touhou.
Teď na stěnu, prostřenou pro hostinu,
na ten stůl zpuchřelý, který je polozřícen,
postavil podzim dvouramenný svícen,
slunce i měsíc ze zašlého cínu:
17
Pro posledního to síň hodovní
s příbory, střepy po velkém vyplenění,
křišťál a stříbro prohýřených dní.
I smrt lze píti jako opojení,
zřícení, které ještě sladce zní.
18
V
Viděl jsem hrozen, opožděný plod,
hozený na prah nelítostné zimy
a utrhl jej prsty chvějícími
a utřel jíní smrtelný jak pot,
a jedl, zrno po zrnu, po hostině,
sám u stolu, který byl polozřícen.
Pozdního podzimu již uhasínal svícen
a léto ještě doutnalo v tom víně,
které se živilo z popela domova,
až nalila se šťavou hroznu drůza.
A jako hrůza chutná, jako hrůza
to každé zrno a přec ústa tvá
19
jsou plna sladkosti. Je sladké mléko smrti
tak jako života, jímž kojil tě ten chlév,
po němž tu zbyla zeď a ty a révy krev
v těch černých bobulích, které tvá ústa drtí,
prs chůvy přestárlé, jejíž jsi zdědil zpěv.
20
VI
Ten zpěv a vína sladké opojení
podědil syn. A zbylo z jeho dílu
v umírajícím lůně loupit sílu
a v okouzlení měnit smrt a tlení.
Je lačný noci, hodin na úsvitě,
a jako hořkost plodů nedozrálých
mlsá i smrti sladce trpký kalich
a v suchém listí brouzdá se, to dítě.
Je prázdný dům a venku tichý sad.
A sváté listí šeptá v nočním vánku.
Už všichni v domě se uložili k spánku,
jen tomu venku se nechce jíti spat.
21
A dům jak sirá lampa uhasíná,
když odešel ten, kdo ji rozsvítil,
a vrátil se poslední, který zbyl.
Snad přišel jen, aby tu zachytil
tu všechnu sladkost přezrálého vína,
dědictví svého poslední vzal díl,
ztracený prsten na prst syna.
22