PRSTEN

PRSTEN
[25] I
Viděl jsem prsten na prst syna, ale pro větší ukovaný, ne kroužek těsný, prsten panny, prstýnek, který obepíná prstíku pás, obroučka chtivá laskání blyskotání vesny, ne prsten žen, prsten tak těsný, že objímá jen, když se vrývá a svírá a přec poutem není, ten malý lhář a zlatý zrádce, který jak had se smeká hladce po mýdle slibů, lichocení, 27 ne prsten pro panenské oči, vpalující v něj první ano v kostele planoucím jak ráno – (a druhé, peklem požehnáno na cizí prst jej zašantročí). 28 II
Ne dívčí laso prsteníčku, viděl jsem prsten za hrob věrný, teď zlatý, kdysi drsný, černý, kořenu sukovitého smyčku. Ten prsten nejde lůžko sdílet, které smrt lásce ve dvou stele, neposlouchá mše za zemřelé, nad hrobem pozůstalé kvílet, zůstává strážce domu stálý, věrný a přece nesvěcený, ne prsten dcery, prsten ženy, který se přes práh zakutálí 29 daleko od domova stěny, aby se stulil v cizí dlani, aby se hřál za cizí stěnou a skanul slzou bezejmennou v popel cizího umírání. 30 III
Kam, v který kout se schoulil skromně služebník věrný, čekající, kdopak má pánu domu říci: Buď vítán, pane, v tomto domě? Jenom ten prsten, pro prst syna snad příliš volný nežli úzký, prsten ulitý pro prst mužský, jenž poutá tím, když připomíná, že umřel pán, leč neumírá zahrada jeho, dům a stromy, že jestli člověka smrt zlomí, sad jeho k slunci větve vzpírá 31 a jestli jabloně jsou sklány, odnože blesky neponičí, jablůňky pevně lnou k své tyči prstenem z lýčí objímány, a odnože jako býlí klíčí. 32 IV
A stojí dům a stojí stromy, v tmy černém šatě pozůstalí, když nejde pán, který se vzdálí (žal nalomí, leč neulomí) zvědavě hledí známé stěny na práh, kdo známý na něm stane. Kdopak má říci: vítej, pane ztracený a zas nalezený? Plot, který ani nezaštěká, dívá se na cizince němě. Ale zeď poznala, jak jemně pohladila ji ruka měkká. 33 Kam, v který kout se schoulil skromně služebník věrný, čekající, po prstech spících prsten bdící a čekající v prázdném domě? Jak ústa, když chtí něco říci, černá se vikýř na alkovně. 34 V
Vždycky se něco skryje skromně v alkovně, aby mohlo toužit, a vždycky zůstane kout v domě, kam schová se, co nechce sloužit. Na půdě stůl zapomenutý na svých třech nohách pyšně trůní, a v staré studni, na dně tůní spí střep, rtem cizím nedotknutý, a v smetí dopis, stářím žlutý, zavání zvadlých růží vůní. 35 A prostřed toho všeho krámu, skříní a beden, které duní, a prázdných pozlacených rámů spí prsten v kotouč zavinutý jako had v prachu na výsluní. 36 VI
Ten prsten věrný, prsten syna mrtvého nechá odejíti, (ať mu věčné světlo svítí a živým časné nezhasíná) a třeba v rakvi těla schrána a za ní hostí černá vlečka a třeba jáma zahrabána, ten prsten stočen do kolečka jak věrné zvíře čeká pána doma, kde někdo hladit ustal a prázdné lože čpí jak rána, 37 pána těch pokojů a stromů, který tu rostl, aby vrůstal jako štěp v srůstající ránu, toho, kdo přijde, aby zůstal, za mrtvým zavřel smrti bránu, sadaře sadu, pána domu. 38 VII
Ach, nechtěj hospodařit s krámem, s marnými mámeními mání, na konec unaví to lhaní, nemáš, co není v tobě samém. Minulostí jak peň jsi zvrstven, přítomnost lhaním neoklamem, podívej se jen skrz ten prsten, tak jako pozlaceným rámem, na portret, na minulost svoji, na růži, na tvář, která zvadla, podívej se jen do zrcadla, kdo to za tvými zády stojí. 39 Dlouhé dvě řady, stínů řady, jako by táhla ovčí stáda z pastvy, když noční soumrak padá a unavená kavalkáda za tvými zastavily se zády. 40 VIII
Ale kam píseň poděla se, ta první píseň na úsvitě, ta píseň Osiřelo dítě se slzou dětskou v dívčím hlase? Ta píseň, která jako příval protrhla hráze slz a žalu v dítěti, že je plno kalu v kaluži stárnoucího muže? Kdo to byl, kdo v tobě zpíval o smrti, o vadnutí růže? 41 Kde jsi, má chůvo, sama dítě a vonící jak zrána seno, kam padlo, z hnízda vyplašeno, ptáče s pihovatými líčky, kropenaté jak koroptvičky? Marie bylo její jméno, Marie, jméno Bohorodičky. 42 IX
Krásná ty poselkyně zlého, tebou byl anděl dětství raněn, písni! Jak otrávený pramen tekl jsi loukou srdce mého. Lásko, jež pustoší jak plamen a vaří hada jedového v mléce, pro tebe, mrtvá něho, lásko, zvonící ostruhami o palaš krásy, která pádí, dálky, svádějící, než zradí: pojeď, ty děvče, pojeď s námi! 43 Ty svůdný pachu, který mrví plot se zlatými diviznami, kuplířský svode nebezpečí, po prvé pohnul jsi se, meči, žahadlo, plující v mé krvi. 44 X
Nebezpečí, ty hnízdo vosí, visící v révě hrozen sivý, pročpak byl tolik žádostivý, tě vzíti do rukou, hoch bosý? Proč sáhl rukou po ulitě, z níž jedovaté šípy sviští? Nevolal meč tam, bolest příští: vyjdi mi vstříc, mé milé dítě? 45 Jak vědma jeho chůva malá s modlitbou k zemi přisedává, (je v rukou božích lidská šťáva i zem, která ji v sebe vssála), a z bláta na tvář náplast dává. Domove, v tobě všecko hojí, hojivý balzám je tvá šťáva. Tvůj lék, ten nikdy neselhává, Betleme, lék je i v tvém hnoji. 46 XI
Domove, v tobě všecko hojí, tobě se každá bolest vzdává, tvé mléko, chléva vůně vlahá jsou lék na rány v každém boji. Pro prstík trnem poraněný pavouček přede v koutě sliny, hojivou náplast pavučiny na bolest dají domova stěny, i smrt přikryjí tvoje stíny, jak starý závoj zaprášený. 47 Vy bolestivá bebé jara, zahojí vás i bez felčara tak jako šrámy po ostruží jarního vánku pofoukání. Větrné červánky vy ranní, růžová dívčí ústa s růží! 48 XII
Vyber si nyní průvodkyni z těch dvou, která tě, dítě, svádí. Tu, která zpívá, která pádí? tu, která láskou trochu špiní? tu, která pamlsky ji sladí? A dítě chodí z panských síní do ovčína, kde lampa čadí. Tam stádo přežvykujíc dýchá v kožichy napuštěné lojem v špinavých pavučinách ticha a šero zesiluje dojem. 49 A mléko jako vláha šplíchá záhonem pod sněhem a hnojem, v kterém se jarní setba paří ve vlahém bahnu. Ovce březí, bahnice, sní o slunném září a jehňátkách na teplé mezi. 50 XIII
Jak jinaká jsi, stáji koní, dunící v pyšném nepokoji, který se vzpíná, že se bojí, jak stíny oblaků se honí. Tam starý kočár v koňském trusu s postraňky jako hřebce svaly, sní o cestách, pádících v dáli, o klisnách, cválajících v klusu. Jak chodily jste, hřívy vlání, lukami napojené žíně, mlsati cukr do kuchyně, jak panny sladkost milování! 51 Ten strašný krok na dlažbě síně, než hříva jako vějíř hebce se ve veřejích rozevlála! Kam jsi mi, Olgo, odcválala, po boku Smrt, černého hřebce? 52 XIV
Kde jsi, kde sníš teď o pelechu, Ohaři, a kde pán tvůj vězí s kloboukem, za nímž špičky s mezí na tenkých nožkách ční jak z mechu? A kde, v kolikátém psím nebi, došel jsi klidu, plachý Divý, peklo plápolající hřívy, v které se vlčí zuby šklebí? Na kterém nebi, které dráze souhvězdí Pastýře s Psem plane, Bestie Andělem milované, kde vláčíte se na provaze, 53 jak smrt a láska nerozluční, přes kterých pastvin pažit luční? Vidím vás deštěm jako v pláči, dva stíny motají se k Hůře. Na jaké dlouhé, dlouhé šňůře šílenství milování vláčí! 54 XV
Kde jsi, ty hráči nade hráče, zvěčnělých vnuků mrtvý děde, s kočičkou v klíně, která přede, u nohou psíka Sedmispáče? Ach, každá něha lásce dává zvířecí jména. Nejináče hráč kartám, jinak nevyhrává. „Kočička!“ Trefa. Sok se vzdává. A „pejsek“! Druhá, jaká sláva! Jste všechna stejná, lidská hesla, modlitby, slétající na rty, když nesete poslední karty. 55 A přišla smrt. Hráč nevstal s křesla. Tak umřel trochu jako hejsek v rozkoši. Ruka právě nesla. „Kočička!“ Hlava k prsům klesla. A k zemi třepetá se „pejsek“. 56 XVI
Mluv, dome, hlasem sebe tišším, zakletým v skrýše tvé a skrýšky, šelestem cupitání myšky, a já tě slyším, já tě slyším; buď mlčení a do němoty tvé sestoupím, kde v černé věži klávesy bílých prstů běží a vítr obrací jim noty. Tmi, zahrado, se sebe více v temnoty ustrnulém moři, prstenem vidím: slavně hoří v zahradním svícnu voskovice 57 v altánu, zarostlém v psím víně, aby v svém snění nezbloudila ta velká, trochu smutná víla, chodící s knihou po pěšině. Teď vešla v altán. V štíhlém klíně zasvítila jí stránka bílá. 58 XVII
Tmi, zahrado, se jak tvář vraha, buď mlčení tvé sebe větší, za tvými ploty stáda mečí, tak bílá jako mléčná dráha a v černé věži ruka něčí v klávesy jako v klasy sahá. Andělé ještě v domě sídlí, studený máj ráj ze stodoly, andělé o pastýřské holi a víly s duhovými křídly, 59 veliké, štíhlé, trochu smutné, které se ovčím mlékem léčí, jako když v žhavý popel sněží. Ach, meč, ten radosti květ utne a před svým křížem smuten klečí. A klávesy mých prstů běží jak v snách po strunách jeho řeči. 60 XVIII
Svůj prsten na okno teď řídím, které tvář smrti zabednila, kdyby tě sebe více skryla, tebe já vidím, tebe vidím. O čem jsi snila, tváři milá, tak mračící se věčně v nebe, tak jako já se dívám v sebe, když miluji, když nenávidím? Teď vidím rozervy té tváře, již rozřezala jako nože úzkost dobrého hospodáře: Co zasiji, co z toho sklidím a co mi zničíš, věčný Bože? 61 A syn, jenž hospodaří s plevou, ve stopách tvého hněvu kráčí a sny své po nebesích vláčí v okně neověnčeném révou. 62 XIX
Po tobě nemám nic z tvé plavě vlající síly, jen zvyk ten u okna stát a v nepohody hledět tvář, oknem věnčeným révou se nedívám v léta žár bílý, v špinavé cáry mračna, když plíží se k sýpce jak žhář. Po tobě neumím nic, jen osudu zlého bohy špehovat, jak se plíží 63 v údolí mraky s hor, blesky, olizující domova zlaté stohy, tebe, palčivé léto, vražednější než mor. 64 XX
Po nebi sny své vláčím, jako ty u okna stávám, s černé tabule noci čtu písma neznámá a není tam znamení polím, stavením, stromům a travám, jen ta zelená hvězda, která bývala má. Pastýři beze stáda, bloudící pastvinami a v polích brázdami jiných, 65 co zbývá ti nežli lov pernatých slov, která vzletí s pokřikem, že až zmámí, a táhnoucích jako sluky podzimem, tichých slov. 66 XXI
Hospodář nejsem, ach ne, jen lovec, jdoucí v tvé líše. Je kořist radost má a marná rána hněv? V rozptylujícím se dýmu pták, který padá s výše, labutí píseň, když zpívá skrz krev, není můj zpěv. Když z okna čihadla smrti révou nevěnčeného mířím v tvé srdce, lásko, nemysle na zítřek. 67 V podzimní pole padá, zalykajíc se něhou radost má, bijící křídly, ne kořisti křeč a skřek. 68 XXII
Prsty už nechtí vzíti a dlaň už nechce míti a držet, jenom vábit jak zpěvné ptáky dlaň, šťastna jenom, že zvábí, co se chce plaše skrýti, protože bezbranná je a otevřená jako pláň. Lásko, co více sluší písni s všedními slovy, než barvy zvířat, a něhy, 69 pihovaté jak pleť, co více po každé vzruší srdce, které jen loví, než plavé zaječí běhy, zrousané koroptve let! 70 XXIII
Jen prsten poutá, drží, vládne, ten prsten smrti pro prst dětí, a chce být držen, nežli spadne, ovoce s odumřelé sněti, než sklouzne na zem v prach a smetí s ruky, jež, visíc s lože, chladne. Ten prsten, smrti obruč sirá se sudu, který vyschl zřícen, ale jak mrtvým hrobu jícen, živému padne jeho míra, prst umře, prsten neumírá, zhasne-li svíce, zbývá svícen. 71 Do velkých malé věci ústí a potok v řeku vody valí, je pro tě velký, synku malý, ale jen proto, že máš růsti. Ach, kam jen, kam se zakutálí? 72 XXIV
Jdu cestou někoho či něčí, tak svůj a přec pln nepokoje, brázdami, které nejsou moje, v májovou noc, snící v mé léči, kol cizích plotů, tam kde bílé jehňátko moje zabloudilé, vzpomínka dětství mého mečí. Jen tam, kam chtěl bych jíti jinam, já, který ještě jenom vnímám vůni bývalých senosečí? 73 Lovec už necílí, jen cítí, unavila ho sláva pušky. A klade hlavu do podušky, tmící se meze, plné kvítí. Kočičí zlato očí svítí a měsíc, svatojanské mušky. 74 XXV
O čem pak snít, o čem pak zpívat, je-li sen lež a píseň klamem? Nemáš, co není v tobě samém, nemáš, neumíš-li se dívat skrz prsten syna, prsten dětí, dívat se pozlaceným rámem na dno, pod hladinu, jež letí. Podobny utonulé zvěři, které srst ještě v proudu vlaje barvami duhovými ráje na dívčí pleti, srsti, peří, 75 za tváří tvář po proudu letí, Anděl a Zvíře v jedné spleti, jak den jde za nocí, noc za dnem zarámované zlatým rámem. A v jednom prázdném, ach, tak prázdném tma, kde by měl být On, Ten třetí. 76 XXVI
A nezmítej se, nepospíchej, nech řeku času vpřed se hnáti, než zastaví se, než se zvrátí ve víry smrti, dýchej, dýchej, ne v jícny propadáš se, v klíny. Jak sladce voníte, vy lípy, jak zlatě kvetou v lukách blíny! Ať jed či med, dýchejte chřípí! Až budeš, srdce, zcela zticha, bude se líp ti naslouchati tomu, co hlučí a se tratí v Dechu, jenž nejhlouběji dýchá. 77 A může se ti něco zdáti, spáči, co bdícímu se nezdá. Máš prsten jako mladá hvězda a všecko, co má bdít a spáti. 78 XXVII
K všem znamením na nebi, zemi hleď najít rým, vždyť jenom rýmy jsou objímáním, znameními. Buď srdce, jinak zvon je němý. Buď objímání Všeho s Všemi. Na křídlech Písně rým je pelem, jen Rým tvůj smysl, Slovo, zjasní, které jsi učiněno tělem, všecko jen básní, rýmem zkrásní. Tvář ovčí Beránčí se stane, pastýře hůl znamením spásy, ať tmí se nebo stkví tvář krásy, milence přiveď k milované. 79 Vy tiché lvice v panském sídle, skloněné nad hedvábnou nití, žíhání tygří svůdně svítí i na motýlím hebkém křídle. 80 XXVIII
Co není v Bohu, není v lidech, upokoj se, ty na podnoži, andělem nabíráš dech boží a zvíře, zvíře! jaký výdech! z nevinných úst, chlupatou koží! Podobni utonulé zvěři, tak svoji a přec v nepokoji, klesáme ke dnu, kde čas stojí pode vším, co se ještě čeří a co se vlní, co se žene v ubíhající lázni vlahé. Je Anděl, Zvíře skoro nahé a Zvíře lépe oblečené. 81 A není Člověka v té spleti, jen zvíře, anděl a Ten třetí. A čas, který se ještě žene, a čas, který už u dna stojí. 82 XXIX
Ach rýmy, rýmy, nic než ony, a píseň nedělají rýmy! Ale vždy s nimi přiletí mi jak vesna s velkonočními zvony, když s prahu nelítostné zimy ten prsten, zahradní jak svícen vede mne pěšinami mými i ve tmě živou jiskrou vznícen. A odvede mne v luka, pole, v ten bílý den, až oči bolí, s kyticí na pastýřské holi, s anděly v ráji ve stodole, 83 s ostřížem, jako ostrá dýka, zaťatá v nebe nad obětí. Tam píseň ke mně s oblak sletí, jak sokol na prst sokolníka. [84] Verše od téhož autora:
Praha a jiné verše (1917); rozšířené vyd. r. 1938, Cassiovy listy (1921), Réva v záři měsíce (1933), Nové děvče (1935), Ovčín (1937), Lyrická dramata (1937), Železná košile (1938), Hromnice hoří (1939), Prsten (1941).
[86] Jaroslav Kolman Cassius PRSTEN
České básně svazek čtyřicátýdevátý * Obálka podle návrhu Josefa Hochmana * Vydal Fr. Borový Praha * Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně v roce 1941
[87] KMEN
E: pk; 2006 [88]