V MÉM KRAJI
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
tam šedou píseň tká jen tkalců stav.
Na černém chlumu hrad, buržoa starý, chlubný,
tragickou stráž má u pasáčka krav.
Zub času kotlavý tam tiše přežvykuje
velkosti opuštěné ostřici a mech,
a jen když od severu horský vichr duje,
hvízdají střílny v opukových zdech.
Vysoko v mracích zmoklý oráč oře
s ženou a dítětem, zapraženými v pluh.
Bahnitá louž je, kde prý bylo moře,
a němeněmé nebe, kde prý býval Bůh.
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
prapory nevlají, nezáří dívčí pleť:
bez loutny lásky čas, bez karnevalů dubny,
hubený pištec hlad mu k tanci hraje teď.
37
Aleje neplodí a větve samá tíha,
neplodné chudoby to zasloužený trest.
Z popela bídy se pahýl síly zdvihá
jak rzivou rukavicí obrněná pěst.
Bahnitá kaluž, kde prý bylo moře,
a němé nebe, kde prý býval Bůh:
ze slávy života se stalo všední hoře,
je mrtev král, ať žije vydřiduch.
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
jen v agonii hrčí dnem i nocí stav.
Rum v mohylách, rum na dně hradní studny.
I zlaté západy jak v cárech zlatohlav.
Hladoví psi na cizí neštěkají.
Hladová mrcha pána nevítá.
Otevř se, hrobe. Zazpívej, můj kraji.
A udeř, pěsti, střepy pobitá!
38