Ovčín
JAROSLAV KOLMAN
CASSIUS
Vydal
FR. BOROVÝ
PBAHA
1937
[7]
[Ovčín]
I
Na chvíli zmlkněte, rýmy, jak zdušených polibků znění
v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas
z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není,
z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí.
Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary,
hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní,
jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého,
zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj.
Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství,
až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín.
Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou
letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět.
9
Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane,
nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj,
ovčínu mechový kryt, dům rodný, a u studně s táhlem
holubník, bičován křídly jak vánice větrný mlýn.
Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí,
jež byly a nejsou, a budou, aby nebyly zas,
poklus to paznehtů ovčích, jenž úhorem bublá a duní,
vypráhlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.
10
II
Na druhém konci té dráhy a na téže sladké zemi,
hluboko v propasti však, již naplnil oceán čas,
vidím plout posmrtné masky lidí, zvířat a věcí,
tváře utonulých, jak vtiskly se v paměti mé.
Zhaslého slunce vy stíny, jiskření vybledlých nocí,
popel váš doutná v mém srdci, sám jediný jeho žár;
slyším hlas mrtvého státa,stáda, jak v mrtvý můj domov se vrací
za znění beraních zvonců, sežraných pradávnou rzí.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach,
píci, jež dávala krev dnům, které byly a nejsou,
mléko, jímž napjaté vémě živilo život i smrt.
11
Mrtvi jsou ovce i stáj. Sám hospodář hřbitova svého
vtiskám jak v tvrdnoucí sádru v stárnoucí pamět svou
obraz ten mladých dnů mých, ryk dětství mého jenž vplýval
s radostí svou i žalem v mečících jehňátek hlas.
Mnou budeš živo, mé stádo, že nezapomněl jsem tebe,
poslední hospodář tvůj, jenž brodí se na druhý břeh,
v náručí mladosti své jen jehněčí rouno měkké,
šalvějí dýchající. A v srdci jen lásku a zmar.
12
III
Také ty, ovčíne starý, s bledým a vysokým nebem,
kolébko vzpomínek mých, kde kotec má králičí rod
s mláďaty v temnotách koutů tam tajemně dupajícími,
také ty, ovčíne můj, byls mladosti mé stará stráž.
Ovíván stříbrnou třásní topolů stojících v řadě
a hejny holubích křídel tam s praskotem vzlétajícími,
ohňostroj sněhobílý v dávno pohřbeném nebi,
na prahu dnů mých stáls, v noci mé úsvitu zář.
Sotva noc snesla se v sad a děcka kdes běhala venku,
domácí lampu má matka stavěla na náš práh.
Dosud mi zahřívá noc mou ozářené zápěstí snědé
a náramku granátového zlatově rudý třpyt.
Nezhasni, poslední světlo očí, jež zvykají temnu,
znamení na starém prahu, jež zaclání průsvitná dlaň.
Nasloucháš, sladký ty stíne, z tmy přicházejícím krokům?
Vítej, můj majáku dětství. Tvůj toulavý hoch už jde spat.
13
Oběhl tmící se sad odkvétajícího světa
a v zahradu života jeho se snáší pomalu noc.
Jak tajemně stojí tam v temnu ten špalír slunečnic spících,
jak děsí ho lyšajů let, černé noci, jež přichází, hmat.
14
IV
Nikdy přec nevolal tebe, ty strážkyně rodného prahu,
samoten se svou hrůzou tam plížil se k ovčínu tmou;
tam ozval se zahýkáním jeho šedivý oslík Ali,
tam beran Budivoj bděl a naslouchal vyjícím psům.
Tak je tomu i dnes, kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé,
samoten v soumraků dnů, v němž se tváře mé dotýká smrt.
Dobrou noc, domove bahnic s jehňátky u plných vemen,
ospalý chlapec jde složit hlavu v mateřský klín.
Okamžik jen mi zas přej, ty líbezná strážkyně prahu,
navštívit pastýřskou stáj, tu plaché mé mladosti skrýš,
naposled napít se vůně živočišného štěstí,
mléka nevědomosti, jímž kolébka otců mých čpí.
15
Hospodář starý tam sedí v svém království sena a slámy
a zuby mu svítí tmou jako fenky Fifiny chrup.
Devadesáté už léto, jež v chlupaté uši mu zvoní,
na plecích neskloněných nese jako své berany v stříž.
Sedí a punčochu plete v svém širokém, kostnatém klíně
a na zdech z opuky tančí dřevěných jehlic stín.
Občas jak oštěpem máv’ by nad starou, šedivou hlavou
a jehlicí podrbe týl jak hřeblicí beraní hřbet.
16
V
Neumí číst ani psát. Na obzoru Vlčí Hůra
tajemný vzkaz mu dávádává, jaký den bude anebo noc.
Z plujících obláčků bílých čte nepsané zákony živlů
a na černé tabuli noci hieroglyfy hvězd.
Neumí číst ani psát. Ale flétnová škála žluvy
signál mu zrána dává, mnoho-li rosy napadlo v luh.
Křepelek, chřástalů křik mu hlásí, zda vyschly již meze,
a pozor! vánice z hor! telegrafuje pípání hnízd.
Neumí počítat čas, ni věci, ni stav svého stáda,
nepoznal číslice znak, zato čísti zná života tvář.
Růžovou ovčí líc brává po řadě do černých dlaní:
to jsi ty, to jsi ty, tos ty, a kde jsi zas, Beruško má?
17
Do zdi tam dubové kůly, vždy tři a tři byly vbity
a každý trojúhelník ten ohýbal pastýřskou hůl.
Zelené mládí trnek a osik tak školeno bývá,
by bezpečnou oporu měla v něm vratké staroby dlaň.
Nad lůžkem otýpky páchly balšánu, dymiánu,
jitrocel s medvědicí a jalovec pro dlouhý věk:
v pavučí nade dveřmi na nemoc číhaly svorně
zaječí a psí sádlo a zázračný jelení lůj.
18
VI
Často byl pacient v loži. Do hrubé vlněné houně
huňatý kožich ovčí balila kostnatá páž:
„Bůh mi vzal Annu i Rózu a žena odešla sama,
ale ty běhat zas budeš, jen tiše Chrchlalko má!“
Neuměl číst ani psát, leč osud znal lidského věku,
bahnic mateřské štěstí i co čeká na ovčí brak.
Děti i jehňata líbal: vítejte, ovečky zlaté!
a za smutnou beraní tváří: dožil brach, do braku s ním!
Z rybníka za ovčínem jak stoupají večerní páry,
tmící se soumrak můj dýmá mlhami minulých dní.
Vychladlo slunce už dětství a v chladné měsíční záři
vidím, co bylo a není v mrtvém domově mém.
19
Poslední hospodář stáda, jež mizí v mlhavém luhu,
s poslední pící, v níž syčí již podzimu mého srp,
poslední ve stopách drobných, v nichž klusala mladost moje,
vcházím do ovčína stínů, sám sebe obraz a stín.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach.
A poklus paznehtů slyším, jak úhorem smrti duní,
vyprahlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.
20
STARÁ CESTA
Ze staré cesty domova mého
dnes dávný pozdrav na mne dých’,
vůně jablka rozkrojeného,
jímž vlhce voní první sníh.
Vy, dětské smysly, blízké země,
jak lačný čenich zvířete,
jak páchlo to kdys přetajemně
v té staré cestě vyjeté!
Jak přelíbezně stoupal v chřípí
jehněčí vlny vlahý pach,
jak letní vůně naší lípy
by táhla o ovcíchovčích šlápotách.
A přec již skelný povlak zimy
haraší všude, kam jsi stoup’,
a pokaždé pod kroky tvými
chřupne led jak starý kloub.
21
Ale ty nedbáš, duše rmutná,
ale ty blouzníš o jaru.
Líbezně mladé víno chutná
z křišťálového poháru.
22
NA STARÝ NÁMĚT
Nevzplane den, by neuhasl v muce,
a každá noc je mrtvý v loktech tvých,
a každá růže v chvějící se ruce
se rozpadá v krvavých krůpějích.
Není již vidět na cestu, jež padá
v krajinu neznámou jak močálový háj.
Zrak pátrající nevidí, jen hádá
a celý svět je jeden velký taj.
A celý svět se mihá stíny děje
té noci tajemné, která se dní.
Jen chladná záře hvězd tvé srdce hřeje,
uvadlých úst polibky poslední.
A každá krása ve tvé hrudi vzklíčí
zeleným štěpem, který bolaví.
A každý hrob, jenž před tebou se vztyčí,
jak starý známý tebe pozdraví.
23
JOSEFÍNA
Komu jsi náležel, démonu nebo Bohu,
ty sladký zjeve s tváří anděla?
Proč dívala ses ráda na oblohu,
když v parném dni se bouří zatměla?
Když první blesky šlehly clonou temnou
a prvním poryvem se zachvěl sad:
pojď, dítě, pojď se podívati se mnou,
jak Bůh se hněvá, jak nás nemá rád.
Na konci sadu altán z psího vína,
mých dětských her i jejích dívčích kout.
Nad vchodem její jméno „Josefína“
prvního přívalu již smýval proud.
Tam stanuli jsme, udýcháni během.
Před námi v dáli stál náš starý dům.
Tvůj úsměv žhnul sinavých blesků žehem
a vlhká tvář tvá hleděla k nebesům.
24
A tam jsme stáli tiše vedle sebe
a hučel hrom a sténal v sadě peň.
Ty dívala ses v otevřené nebe,
já na tvé tváře hořící pochodeň.
A od těch dob znám tajemství vší krásy,
mladosti mé vpálené znamení.
A když si vzpomenu na mladé časyčasy,
nebesa vidím v jednom plameni.
Má každá hrůza tebou vůni jemnou,
ozonem voněl i mých bitev dým.
Pojď, volala, pojď podívat se se mnou!
volala hrůza sladkým hlasem tvým.
A nebe lásky nebo peklo boje
má pro mne tvou ohnivou svatozář.
V ní vidím vichřiti se vlasy tvoje
a vlhkým úsměvem tvou plápolati tvář.
25
PYŠNÁ
Jednou jsi přišel a já byla sama.
Jak prázdná studně mlčel starý dům.
Dřevěné schody stály mezi náma,
práchnivý žebřík k prázdným nebesům.
A s každým schodem vzdychlo srdce moje,
jak jsi šel vzhůru ke mně blíž a blíž.
Co schod, to mrtvý z prohraného boje;
a po nich kráčíš výš, sám mrtvý již.
Temno je u nás, když se večer šeří,
se světlem k dveřím vyšla jsem ti vstříc.
Staneš-li po letech zas u mých dveří,
vejdi, můj milý, chtěla jsem ti říc’.
A když jsi stál na prahu bez klepání,
jako by hrobník před mým hrobem stál.
Ty sladká muko čekání, odříkání!
Nezaklepe-li, neřeknu mu „dál“.
26
A když jsi zaklepal, já oněměla,
já neměla pro tebe žádných slov.
Až stiskne kliku – v duchu jsem si děla,
hrobníku svému otevru svůj rov.
Kamení tvrdé bylo milování,
kamení tvrdší je teď život můj.
Čekala věk jsem na to zaklepání,
až v soudný den teď na mém prahu stůj.
A když jsi stiskl kliku jako známý,
ozvěnou výsklo v chodbě kamenné.
Zamčené dveře stály mezi námi
a klíč jak oheň pálil v ruce mé.
Uhasla svíce a my ještě stáli.
Uhasla touha, chladne v ruce kov.
Vzdychají schody, až umlkají v dáli
a já tu stojím, stojím beze slov.
A vím, že nepřijdeš už k prahu mému,
že nezaklepe štěstí šalebné
a že je konec, navždy konec všemu,
že oněmělo pyšné srdce mé.
27
CHUDÍ MILENCI
Jsme v magnetovém poli
žalu a bolesti,
v něm cizí bolest bolí
a cizí neštěstí.
Neviditelné ruce
bijí do našich stěn:
ty spíš a já mru tu v muce,
ty bdíš a já mrtev jsem.
A za zdí cizí stony
a za zdí cizí bol,
a stěny jako zvony
vyzvání hrany v mol.
V tom magnetovém poli
ležíme ty a já,
a mezi dvěma póly
nám život uplývá.
28
Jsme toho oba plni
jak vězni znění pout,
a fluidum se vlní,
jak v utopencích proud.
Jsme v magnetovém poli
tvář k tváři, k oudu oud,
a čím víc bída bolí,
tím silnější je proud.
Uplývá život v kalu
a kov zůstává lpět:
železné piliny žalu
nám ztuhly v černý květ.
29
VĚČNÝ MEČ
Viděls krví potřísněný vřes
a pramen života, kterak se v písku ztrácí?
Slyšels kvílet zmrzačený les,
když zpívá smrt a nezpívají ptáci?
Cítils čpící vůni rakije,
když k hnilobě se mršin vilně vine?
A znáš-li, že kdo jednou zabije,
tisíckrát ubit neubitý hyne?
A kdo viděl, slyšel, cítil, znal,
nač ještě čeká na nějaké dění?
Vrátil ses a nikdo tě nepoznal.
Mohls odejíti bez loučení.
Odejít po druhé a po druhé se vrátit,
jak strašidlo, jež nemá pokoje,
nenávist nenajít a lásku ztratit
a proklínat oboje.
30
Nevykoupané v lítosti a pláči
v pahýlech reků hnijí boláky.
Blátivé sny mlčící nocí vláčí
duch zavšivený bledými přízraky.
Ale již znamení se na obloze tyčí
a z kyzů země prýští žhavý kov.
Tvá píseň, básníku, plamenem žhne a syčí
a slova praskají jak doutnající krov.
A věčný meč do noci tvrdě svítí,
Orion zlatý, Orion zářící.
Kolikrát bude vás nebe krví křtíti,
vy, zmrzačených hájů slavíci!
31
MILÁ VYČÍTÁ
Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést
v tvé chudé kytici osudu zlého:
ty nevíš, jakou konejšivou zvěst
jsem mohla přinésti do pekla tvého.
Ty nevíš, milý, jak bych mohla růst
a zrát v tvém sadě, kde pták nezazpíval:
já mohla plodem být, vonícím u tvých úst,
jenž pelyněk tvé pýchy s rtů by smýval.
Ty nevíš nic. A já si vzpomínám
i na sny, které věděly a znaly.
A v slzách svých, když k ránu usínám,
vidím tvůj obraz jako z mrtvých vstalý.
A tvoje noc je lež a den tvůj klam,
jsi, miláčku můj, věrný jenom sobě.
A já i místo znám, kam tebe pochovám,
a čekám na tvém čekajícím hrobě.
32
Uvadlý drn je tvrdý jako pěst,
ani ta pampeliška nevykvetla z něho.
Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést
v té plané kytici života tvého.
Uhasl jara jas i zlatý léta třpyt
a marný žal hrob marně lásky stíní.
Ty nevíš, čím jsme oba mohli být,
kdybys byl býval jako byli jiní.
33
KLINICKÉ JARO
Když jaro jako lékař přichází
a ty jsi starý muž,
a v řeky zrcadle světelné odrazy
se blyští jako nůž,
obnaž svou starou duši zjizvenou,
ranami posetou,
ať ostří zářivá paprsků do ní tnou
jak zlatou lancetou.
Když jaro jde po bledé obloze
a vlhce voní břeh,
a ty vdechuješ, mdlý jako v narkose,
sasanek sladký dech,
vydej zas v plen uspané srdce své
oceli Erota:
bez bolesti, odvahy, bez krve
už není života.
34
A když se z rány pramen vyvalí
v krvavém šarlatě,
přitiskni na ni čepel z oceli,
jež právě protkla tě.
35
KOSMICKÁ
Nemohu nemysliti na hvězdnaté nebe,
v němž zlatým jíním sněží boží dech.
Ať hoří sláva hvězd, ať hvězdná propast zebe,
zahrado duše mé, pij mléčné dráhy žeh.
Světlo hvězd nehřeje. V své zlaté lázni
amalgamuje slova v znící kov.
Když píseň kosmická zaznívá, tu zazní
v hřímání hvězd i šepot lidských slov.
Je víc než plavá růže jitřenky poupě zlaté?
Víc nežli Aldebaran čekanky modrý květ?
Temnými stuhami noci jsou světy i květiny spjaty.
Necítíš z mrazivých hlubin lipovou vůni lét?
Květ vadnoucí omamně voní, svist hvězdy padající
syčí jak ocel v ledové koupeli.
Nemůže růže tmám věčnosti nic říci,
dokud se v hvězdu krvavou nevtělí.
36
V MÉM KRAJI
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
tam šedou píseň tká jen tkalců stav.
Na černém chlumu hrad, buržoa starý, chlubný,
tragickou stráž má u pasáčka krav.
Zub času kotlavý tam tiše přežvykuje
velkosti opuštěné ostřici a mech,
a jen když od severu horský vichr duje,
hvízdají střílny v opukových zdech.
Vysoko v mracích zmoklý oráč oře
s ženou a dítětem, zapraženými v pluh.
Bahnitá louž je, kde prý bylo moře,
a němeněmé nebe, kde prý býval Bůh.
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
prapory nevlají, nezáří dívčí pleť:
bez loutny lásky čas, bez karnevalů dubny,
hubený pištec hlad mu k tanci hraje teď.
37
Aleje neplodí a větve samá tíha,
neplodné chudoby to zasloužený trest.
Z popela bídy se pahýl síly zdvihá
jak rzivou rukavicí obrněná pěst.
Bahnitá kaluž, kde prý bylo moře,
a němé nebe, kde prý býval Bůh:
ze slávy života se stalo všední hoře,
je mrtev král, ať žije vydřiduch.
V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,
jen v agonii hrčí dnem i nocí stav.
Rum v mohylách, rum na dně hradní studny.
I zlaté západy jak v cárech zlatohlav.
Hladoví psi na cizí neštěkají.
Hladová mrcha pána nevítá.
Otevř se, hrobe. Zazpívej, můj kraji.
A udeř, pěsti, střepy pobitá!
38
JÁ NEJSEM SMUTEN
Já nejsem smuten, to jen písně moje,
zaklínající stesk mých opožděných žní.
Pozdního zrání zpěv, šum zbloudilého roje
i píseň podzimní melancholicky zní.
Já nejsem smuten, to jen písně moje
melodii snad mají bolavou,
když protrhnou se v srdci staré zdroje
a zatopí je jarní záplavou.
Já nejsem smuten. Nemám žádný žal.
Má píseň radostně jak jarní míza tryská.
Jak smutná byla krása, kráčící opodál,
oč smutnější je blízká, tak strašidelně blízká!
V jezero azurové, radosti, vnoř sítě
a smutnou rybku ulovíš ze hlubin.
Obejmi plamen a popel políbí tě.
Hory a oblaka i křídla mají stín.
39
Radostně volám v slunný krásy kraj
své štěstí jako prozpěvují ptáci.
Já nejsem smuten, to jen stinný háj
mou píseň tesknou ozvěnou mi vrací.
40
BALADA KOČIČÍ
Opustilas mne a slyšela jsem,
že neopouštíte ni hořící dům.
A bylo tak pěkně v pokoji mém,
odkud jsi prchla mým polibkům.
Opustilas mne a někdo mi řek’,
že lnete víc k věcem než k člověku.
Proč sám je teď tedy tvůj talířek
a hladová touláš se v daleku?
Dala jsem, zvíře, ti srdce půl
i lůžka půl pro tvůj pelíšek.
K čemu teď stojí tu židle a stůl,
když netřeš si o ně svůj kožíšek?
Včera jsem plakala po celý den
nad cívkou z tvého úkrytu.
Ach, k čemu je člověk tak nešťasten
pro věci, které jsou bez citu?
41
U okna sedím, ubohý tvor,
a čekám, až vrátíš se z procházky.
Jak slavně mi zpívá kocourů sbor,
mně starému děvčeti bez lásky.
„Předu a předu vrabčí zmar,
život je cár, krvavý cár,
předu a předu života krásu
na strmých střechách nočního času,
předu ti lásku, předu ti zmar,
život je dar, nádherný dar.“
Kočičí šlépěje na římse
a vedle nich brzo lidské snad.
Vždycky jsem myslela: bojím se.
Jednou však člověk se přestane bát.
Odejít bez touhy, závrati,
jak ty, která neznáš stesk ni žel!
A nikdo z nás obou se nevrátí
oknem, jímž navždy odešel.
Povídali mi, že je to jen cit,
ale že život je nádherný dar.
Ale já nemohu bez lásky být,
mé srdce je cár, krvavý cár.
42
Je to tak hloupé v mém věku, to vím,
když zahubí mě jen kočičí lest.
Ale co se zlým osudem svým?
A člověk se zabíjí vždycky jen tím,
když pozná, že dávno už mrtev jest.
43
POSLEDNÍ VÝZVA
Přichází zas tvá chvíle, bojechtivý?
Vrací se zas tvůj bledý věřitel?
Zavolal hrob zas, tebe dosud živý,
s napolo strávenou potravou mrtvých těl?
Tu jsem, vy stíny, dávno oželené,
vy krtci bojišť dávno ubití.
Sny krvavé zůstaly nedosněné.
Přichází čas to sny ty dosníti?
Tu jsem, já spáč, jenž přežil klamné ráno
a padá v noc, která vás pohřbila.
Zas nelze říci ne, zas nutno říci ano
a zvednout zbraň z ruky, jež uhnila.
Tu jsem, váš druh, jenž zradil vaši práci,
když úsměv proradný mu sladce zalhal: žij.
Teď tahoun zaběhlý se k brázdě smrti vrací
a mrtvých jho přejímá živá šíj.
44
Buď sbohem, víno lži, kysnoucí ve sklenici,
tvůj oheň v krvi dál plápolá noci vstříc.
Buď pozdravena, pravdo, prázdnotou se tmící
u cíle Všeho, jímž je vaše Nic.
Tu jsem, vy mrtví, ústa kletbou černá
a s temným plápolem vzteklosti v srdci svém;
životem zrádkyně a smrti věčně věrná
záloha živých střídá vaši stráž.
Pod lůžky milenců, pod hroby, kolébkami
červotoč ryje, ryje červů kryt.
Smrt v poupatech, smrt dýmá pod hvězdami.
Jed leptá mozek, rozežírá cit.
Tu jsem. Jak pes mučený příliš dlouho,
když trýznitele svého ucítí.
Chtěla jsi objímat, mé země věčná touho,
náručí otevřená, a budeš rdousiti.
Rezivý mlate bitev, lovím tebe
ze staré slávy krvavé potopy.
Svržení andělé, zas odřeknem se nebe
a peklo zapálíme v srdci Evropy.
45
BALADA 1936
Chceš-li mne políbiti,
chceš-li ty se mi dát,
vezmi, je-li co vzíti,
a ber, je-li ještě co brát.
Ale ber honem, ber hned,
čas nestojí na výsluní:
v podzemí zraje starý vřed
a staré peklo duní.
V podzemí žhne kostí běl,
kdo naslouchá, ten slyší;
zná mrtvý, nač živý zapomněl,
běda těm, kdo si nepospíší,
běda těm, kdo jsou tiši.
Ve stínu smutečních thují
hodiny ukazují
hodinu odplaty:
dnes já a zítra ty.
46
Zítra ty jako já včera,
vy zítra, jak včera my:
od jitra do večera
máry za márami.
Z půlnoci k ranní šedi
chléb z popela a plev
a ranní mlhy cedí
saze, slzy a krev.
Chceš-li mne políbiti,
chceš-li ty se mi dát?
vezmi, je-li co vzíti
a ber, je-li ještě co brát.
Jsi-li tak sebou jist,
ty narozený z ženy?
Už dozněl brusu svist
a nůž je nabroušený.
Prostorou pustá poušť
chce píti tvoji vláhu.
Natažena je spoušť
a vidím tě, můj vrahu.
47
Železo platíš zlatem
a zadarmo je krev.
Sám sobě budeš katem,
jedlíku chleba z plev.
Chceš-li mne políbiti,
chceš-li ty se mi dát,
Vezmi, je-li co vzíti,
zítra je pozdě snad.
Zítra je pozdě vzíti,
zítra je pozdě dát.
Zítra se nebesa zřítí
a pohřbí, co dnes máš rád.
48
DUBEN
Stráň ještě nerozkvetla a jen jehnědami
stříbrně jiskří jak vyleštěný štít.
To ještě není milování cit,
který tě jarem mámí,
to jenom podjaří, v němž o jaru lze snít,
jako se sní o bohu pod hvězdami,
jenž může nebýti a může také být.
Vodotrysk vrhá ocelový třpyt
z delfína tlamy
a v prořídlém břečtanu je bůžek lásky skryt.
Jen klid, mé srdce, klid,
to šalby mohou být a klamy,
to fatamorgány možná přelud známý,
a žízeň touhy nelze uhasit
žíznících vidinami.
49
Stráň ještě nerozkvetla. Stromů korunami
jen kalně nebe cedí popelavý svit.
To ještě není milování cit,
který tě jarem mámí.
To strach je sen svůj opálový žít,
aby se nerozplynul jak úsměv dubna s vámi,
kouzelné obrazy, jež dovoleno snít
žíznícím v poušti s vzdušnými oasami.
Jen klid, mé srdce, klid,
co bývalo, to může a nemusí už být.
50
MATKA
Mé štěstí má tvou snědou tvář,
má milovaná,
i černý šat.
A na něm třpytí se tvůj dívčí křížek
jak souhvězdí
na sametových prsou noci.
Má víra
je jen jeho zlatý třpyt,
jenž uspával mne ve tvém náručí.
Mé štěstí
je jen modré prázdno po bolesti,
že odešlas tak mláda a jsi prach.
Má láska
běhá ještě v dětských střevíčkách
po boku stínu tvého.
Tvých dlouhých dívčích kroků cítím van,
jenž dřímal ve tvém klíně,
vonícím ovocem a květinami.
A slyším skřípající písek na pěšině
v rajských jablíčkách.
51
Mě štěstí
je jen letní zahrada
v jeseni srdce mého
a v ní velké, tiché, snědé děvče,
které tam roste do krásy.
Štěstí,
to jsi ty,
mladosti zlaté zamlklá zahradnice,
která mrtva jsi.
52
NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Sedni,
zvala mě lavice před rodným domem,
olysalá jako starý hlídací pes.
Plísní jí mokvaly jizvy ve dřevě javorovém
a usychající krví rozlézající se rez.
Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté.
A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte,
máme tu hosta dnes.
Synu!
vyšli dva stíny a k třetímu sedli.
Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem.
A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli,
se potácí tmou: Už dávno zhynula jsem.
A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa.
A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá,
jak starý hlídací pes.
53
Jsme všichni,
hovoří stíny ve stínu rodného domu.
A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též.
Synu, praví dva první, jak dávno je tomu!
A třetí, dýchaje těžce; co tady, bratře, chceš?
Odejdi, musím jít spát, pátý tichounce šeptá.
A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá
a do ticha zoufale vyje probouzející se ves.
Půjdu,
řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl,
ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi.
Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl
a třetí potřásl hlavou: Buď s Bohem, bratře a jdi.
A čtvrtý: Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve?
A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme živé.
A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí,
ni pohled, ni slůvko, ni hles.
S Bohem,
stráži, jež dědictví neumíš stříci.
S Bohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi.
54
Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci,
zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“!
Zapomenu vás všechny v rozbřesku již se dnícím,
jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím.
Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy,
nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý,
mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez.
55
MÉ ČECHY
Jak pohár vyhloubený v zkamenělých věcích
pln rudé budoucnosti jste až po okraj,
pln vůně železa po bojechtivých předcích
zní písní v hradbách prahor bitev báj.
Ten pohár, plněný všech krví starým vínem
a s žlučemi všech plemen smíšeným,
byl tobě kolébkou, mateřským klínem,
i k novým životům hřbitovem vzkříšeným.
Je plná střepů z dávných hostin hlína,
pod pluhem skřípe zkamenělý hnát.
A na dně znějí zvony jako kovadlina,
do které buší staré víry mlat.
Hrdličky cukrují na selských lomenicích
v černého kalicha mystickém znamení.
A těžké sny těch mrtvých v zemi spících
šeptají studánky, jež v lukách pramení.
56
A chceš-li znáti tajemství té země,
jak ze sna vzkřikni, můrou trýzněný.
Tu černá noc zaduní přetajemně
a sladká píseň skane z temné ozvěny.
A ústa uslyšíš, jež zvadla němá,
trysk srdcí divých, vášní řičících.
A volby není mezi těma dvěma,
mají-li Čechy zpívat v písních tvých.
57
LOĎ SNŮ
Z jakých vod vyplulas, má černá lodi snů
s plachtovím jako mrak se tmícím nad obzorem?
Ty temné požehnání sežehnutých dnů,
ty jarní bouři vonící nad úhorem.
Já už jsem nedoufal, má černá lodi snů,
že sláva stožárů tvých zase se mi zjeví,
že přijdeš zčernalá jak z bitev plamenů
a s tebou mladost má a její bílé zpěvy.
A tu tě tedy zřím a vím, že nejsi snem,
má černá lodi snů, ty sladkysladký posle spásy,
a v srdci mém, přístavu ztraceném,
pěnivý příboj mi slavný vjezd tvůj hlásí.
A čekám, trosečník, až pustým ostrovem
zaskřípe kotva, letící do hlubiny,
a mladost pohřbená se pohne na dně mém
a na příď vystoupí tvých cestujících stíny.
58
Ten jeden poznávám, tam stranou stojí sám,
sloup ohořelý, bleskem zasažený,
domova zříceného připlouvající trám,
sen bloudící, svou nocí vyvržený.
Leč nepoznávám žádný obličej,
tvář utonulá se mlčky k břehu dívá:
šílenou líc má snů všech vytržený děj
a píseň ztracená své zříceniny zpívá.
Buď přesto pozdravena, černá lodi snů
v smutečním závoji mladosti oplakané.
Ty také nepoznáš svůj přístav, k jehož dnu
tvá kotva jako těžká slza skane.
59
HÁDEJ, HADAČI
Když nejmíň myslím na ni,
tu stojí za mnou již:
na víčkách znenadání
mám chladných prstů mříž.
Nevidím světla plání,
jak oči mi zaclání.
Je ticha malou chvíli,
pak smích se ozve tmou:
Hádej, hadači milý,
kdo je to za tebou?
A vždycky chtěl mne svésti
tvůj laškující hlas,
tvá náruč lhala štěstí
a jarem vonělas.
Jak vábilo se vzdáti,
já znal však hru tu hráti,
ač dech se touhou úžil
a žíznily mé rty,
já vždycky jsem se vzmužil
a řekl: to jsi ty.
60
A na ta tvrdá slova
povolil dlaní stisk,
a v oči, srdce znova
mi plamen světla trysk.
A zase v den se dnící
zněl hlas odcházející:
on ještě nebojí se,
on ještě netouží,
co vědět má, doví se,
žij, milý, jen si žij!
Ty víš, že přijde chvíle
– bude to jara čas –
tvůj dech ucítím v týle
a nepoznám tvůj hlas,
a budu ve tmě státi,
tvé jméno říc’ se báti.
Hra bude nedohrána,
zůstanu tich’a něm’.
A noc, v níž není rána,
zašeptá: já to jsem.
Neb v radosti a pychu
ovoce smrti zrá,
a samotou a v tichu
se končí všecka hra.
61
Hádej si, hadači milý,
prohádáš v jedné chvíli.
Odpověď živý nemá-li,
poddej se, hadači.
A prsty, jež laškovaly,
ti oči zatlačí.
62
SLEPÝ VOJÁK
Dnes jsem tě potkal, slepý, a k srdci svému sáh’:
jsem mrtvý já? jsi ty? stín stínu vstříc to kráčí?
Ne, živ jdu za svým osudem tím popelavým dnem,
jako ty za svým psem v spálených temnotách
a staré ohniště tvé tváře proudy deště smáčí.
Jdu mlčky s cesty tobě. Projdi, minulosti
s očima vyhaslýma kolem jako cizí.
Chci vidět nepoznán starých muk diadém
a bledý jeho jas na lysém čele tvém,
když plamen oběti mé zhas’ už a jen dým
a hořká vůně její se rozplývá a mizí.
Já viděl blesk, v němž shořel pohled tvůj.
Mé oči udeřil cíp noci tvé, jež padla na tě celá.
A milosrdný déšť omýval jako teď
tvůj obličej, jenž lehl popelem,
a černé jízvy v jeho spáleništi.
Zhasl tvůj den a duše oněměla
a svět se postavil proti ní jako zeď,
o kterou bledým jiskřením tvé doteky se tříští.
63
Projdi, můj milý, projdi nepoznán,
stisk ruky snad by poranil ty oči,
třeštící z dlaní tvých. Mně jiný osud přán.
Ten žár, jenž spálil na troud tvoji tvář,
mé srdce zažeh’, oslepiv je též.
Keř ohnivý mi zjevil světa zář,
a co ty nocí svou v zvířecích stopách jdeš,
já dotýkám se dní konečky prstů svých,
kyprého hřbetu hmot, vlnění kosmatých,
v nichž kolébá se plavá krása světa,
psa mého věrného, jenž přede mnou jde tich’.
64
OBSAH
[65]
Ovčín I.-VI.9-19
Stará cesta21
Na starý námět23
Josefína24
Pyšná26
Chudí milenci28
Věčný meč30
Milá vyčítá32
Klinické jaro34
Kosmická36
V mém kraji37
Já nejsem smuten39
Balada kočičí41
Poslední výzva44
Balada 193646
Duben49
Matka51
Noční návštěva53
Mé Čechy56
Loď snů58
Hádej, hadači60
Slepý voják63
[67]
JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
Ovčín
České básně, svazek dvacátý
Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna
Polygrafie v Brně,
v grafické úpravě Eduarda Miléna,
vydal Fr. Borový v Praze 1937
[69]
KMEN
E: pk; 2006
[71]