[Ovčín]
I
Na chvíli zmlkněte, rýmy, jak zdušených polibků znění
v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas
z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není,
z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí.
Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary,
hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní,
jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého,
zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj.
Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství,
až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín.
Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou
letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět.
9
Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane,
nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj,
ovčínu mechový kryt, dům rodný, a u studně s táhlem
holubník, bičován křídly jak vánice větrný mlýn.
Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí,
jež byly a nejsou, a budou, aby nebyly zas,
poklus to paznehtů ovčích, jenž úhorem bublá a duní,
vypráhlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.
10
II
Na druhém konci té dráhy a na téže sladké zemi,
hluboko v propasti však, již naplnil oceán čas,
vidím plout posmrtné masky lidí, zvířat a věcí,
tváře utonulých, jak vtiskly se v paměti mé.
Zhaslého slunce vy stíny, jiskření vybledlých nocí,
popel váš doutná v mém srdci, sám jediný jeho žár;
slyším hlas mrtvého státa,stáda, jak v mrtvý můj domov se vrací
za znění beraních zvonců, sežraných pradávnou rzí.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach,
píci, jež dávala krev dnům, které byly a nejsou,
mléko, jímž napjaté vémě živilo život i smrt.
11
Mrtvi jsou ovce i stáj. Sám hospodář hřbitova svého
vtiskám jak v tvrdnoucí sádru v stárnoucí pamět svou
obraz ten mladých dnů mých, ryk dětství mého jenž vplýval
s radostí svou i žalem v mečících jehňátek hlas.
Mnou budeš živo, mé stádo, že nezapomněl jsem tebe,
poslední hospodář tvůj, jenž brodí se na druhý břeh,
v náručí mladosti své jen jehněčí rouno měkké,
šalvějí dýchající. A v srdci jen lásku a zmar.
12
III
Také ty, ovčíne starý, s bledým a vysokým nebem,
kolébko vzpomínek mých, kde kotec má králičí rod
s mláďaty v temnotách koutů tam tajemně dupajícími,
také ty, ovčíne můj, byls mladosti mé stará stráž.
Ovíván stříbrnou třásní topolů stojících v řadě
a hejny holubích křídel tam s praskotem vzlétajícími,
ohňostroj sněhobílý v dávno pohřbeném nebi,
na prahu dnů mých stáls, v noci mé úsvitu zář.
Sotva noc snesla se v sad a děcka kdes běhala venku,
domácí lampu má matka stavěla na náš práh.
Dosud mi zahřívá noc mou ozářené zápěstí snědé
a náramku granátového zlatově rudý třpyt.
Nezhasni, poslední světlo očí, jež zvykají temnu,
znamení na starém prahu, jež zaclání průsvitná dlaň.
Nasloucháš, sladký ty stíne, z tmy přicházejícím krokům?
Vítej, můj majáku dětství. Tvůj toulavý hoch už jde spat.
13
Oběhl tmící se sad odkvétajícího světa
a v zahradu života jeho se snáší pomalu noc.
Jak tajemně stojí tam v temnu ten špalír slunečnic spících,
jak děsí ho lyšajů let, černé noci, jež přichází, hmat.
14
IV
Nikdy přec nevolal tebe, ty strážkyně rodného prahu,
samoten se svou hrůzou tam plížil se k ovčínu tmou;
tam ozval se zahýkáním jeho šedivý oslík Ali,
tam beran Budivoj bděl a naslouchal vyjícím psům.
Tak je tomu i dnes, kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé,
samoten v soumraků dnů, v němž se tváře mé dotýká smrt.
Dobrou noc, domove bahnic s jehňátky u plných vemen,
ospalý chlapec jde složit hlavu v mateřský klín.
Okamžik jen mi zas přej, ty líbezná strážkyně prahu,
navštívit pastýřskou stáj, tu plaché mé mladosti skrýš,
naposled napít se vůně živočišného štěstí,
mléka nevědomosti, jímž kolébka otců mých čpí.
15
Hospodář starý tam sedí v svém království sena a slámy
a zuby mu svítí tmou jako fenky Fifiny chrup.
Devadesáté už léto, jež v chlupaté uši mu zvoní,
na plecích neskloněných nese jako své berany v stříž.
Sedí a punčochu plete v svém širokém, kostnatém klíně
a na zdech z opuky tančí dřevěných jehlic stín.
Občas jak oštěpem máv’ by nad starou, šedivou hlavou
a jehlicí podrbe týl jak hřeblicí beraní hřbet.
16
V
Neumí číst ani psát. Na obzoru Vlčí Hůra
tajemný vzkaz mu dávádává, jaký den bude anebo noc.
Z plujících obláčků bílých čte nepsané zákony živlů
a na černé tabuli noci hieroglyfy hvězd.
Neumí číst ani psát. Ale flétnová škála žluvy
signál mu zrána dává, mnoho-li rosy napadlo v luh.
Křepelek, chřástalů křik mu hlásí, zda vyschly již meze,
a pozor! vánice z hor! telegrafuje pípání hnízd.
Neumí počítat čas, ni věci, ni stav svého stáda,
nepoznal číslice znak, zato čísti zná života tvář.
Růžovou ovčí líc brává po řadě do černých dlaní:
to jsi ty, to jsi ty, tos ty, a kde jsi zas, Beruško má?
17
Do zdi tam dubové kůly, vždy tři a tři byly vbity
a každý trojúhelník ten ohýbal pastýřskou hůl.
Zelené mládí trnek a osik tak školeno bývá,
by bezpečnou oporu měla v něm vratké staroby dlaň.
Nad lůžkem otýpky páchly balšánu, dymiánu,
jitrocel s medvědicí a jalovec pro dlouhý věk:
v pavučí nade dveřmi na nemoc číhaly svorně
zaječí a psí sádlo a zázračný jelení lůj.
18
VI
Často byl pacient v loži. Do hrubé vlněné houně
huňatý kožich ovčí balila kostnatá páž:
„Bůh mi vzal Annu i Rózu a žena odešla sama,
ale ty běhat zas budeš, jen tiše Chrchlalko má!“
Neuměl číst ani psát, leč osud znal lidského věku,
bahnic mateřské štěstí i co čeká na ovčí brak.
Děti i jehňata líbal: vítejte, ovečky zlaté!
a za smutnou beraní tváří: dožil brach, do braku s ním!
Z rybníka za ovčínem jak stoupají večerní páry,
tmící se soumrak můj dýmá mlhami minulých dní.
Vychladlo slunce už dětství a v chladné měsíční záři
vidím, co bylo a není v mrtvém domově mém.
19
Poslední hospodář stáda, jež mizí v mlhavém luhu,
s poslední pící, v níž syčí již podzimu mého srp,
poslední ve stopách drobných, v nichž klusala mladost moje,
vcházím do ovčína stínů, sám sebe obraz a stín.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach.
A poklus paznehtů slyším, jak úhorem smrti duní,
vyprahlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.
20