BALADA KOČIČÍ
Opustilas mne a slyšela jsem,
že neopouštíte ni hořící dům.
A bylo tak pěkně v pokoji mém,
odkud jsi prchla mým polibkům.
Opustilas mne a někdo mi řek’,
že lnete víc k věcem než k člověku.
Proč sám je teď tedy tvůj talířek
a hladová touláš se v daleku?
Dala jsem, zvíře, ti srdce půl
i lůžka půl pro tvůj pelíšek.
K čemu teď stojí tu židle a stůl,
když netřeš si o ně svůj kožíšek?
Včera jsem plakala po celý den
nad cívkou z tvého úkrytu.
Ach, k čemu je člověk tak nešťasten
pro věci, které jsou bez citu?
41
U okna sedím, ubohý tvor,
a čekám, až vrátíš se z procházky.
Jak slavně mi zpívá kocourů sbor,
mně starému děvčeti bez lásky.
„Předu a předu vrabčí zmar,
život je cár, krvavý cár,
předu a předu života krásu
na strmých střechách nočního času,
předu ti lásku, předu ti zmar,
život je dar, nádherný dar.“
Kočičí šlépěje na římse
a vedle nich brzo lidské snad.
Vždycky jsem myslela: bojím se.
Jednou však člověk se přestane bát.
Odejít bez touhy, závrati,
jak ty, která neznáš stesk ni žel!
A nikdo z nás obou se nevrátí
oknem, jímž navždy odešel.
Povídali mi, že je to jen cit,
ale že život je nádherný dar.
Ale já nemohu bez lásky být,
mé srdce je cár, krvavý cár.
42
Je to tak hloupé v mém věku, to vím,
když zahubí mě jen kočičí lest.
Ale co se zlým osudem svým?
A člověk se zabíjí vždycky jen tím,
když pozná, že dávno už mrtev jest.
43