V ZÁVĚJÍCH.

Jan Rokyta

V ZÁVĚJÍCH.
Cesta bíle zapadaná, ani hvězdy na obzoru – nikdo, zvěř jen hladem štvaná... Kde jsi, sílo mého vzdoru? Duše moje osamělá cestu hledá závějemi – mlčelivá pláň se bělá, a sníh dále padá k zemi... Světla září z dálky šera, lidské štěstí kdes tam sedá – a má duše, smutku dcera, marně sněhem cestu hledá... [22]