KATAKOMBY.
Kahan, praotci jak prostí, v přísném tichu semknut ret, do katakomb minulosti vcházím, v cesty zašlých let. Sarkofágy v stěnách řadou, dávné touhy, dávné sny, opředeny tklivou vnadou – zašlá léta, zašlé dny! Nápisy čtu, jména, věty při své duše kahanu – zašlé doby, zašlé světy, kdy k vám toužit přestanu! Vlhko ze stěn chodeb čiší, plíseň dýše praletá – ale vzbouřenou krev tiší minulost zde zakletá. [9] Hladí čelo dlaní hebkou zde v té hloubce podsvětí – jako matka nad kolébkou když se sklání k dítěti. Mrtví zde se hříží v dumy, nahoře tam září svět pro toho, kdo žít s ním umí – sem utíká, kdo je klet... Utíká sem z přítomnosti s modlitbami duše své, jako v dávnověku prostí Ježíšovi učňové... 10

MEZI HROBY.
Osaměl jsem mezi rovy, já a duše moje se mnou, časný soumrak únorový zvolna houstnul v mlhu jemnou. Vítr táhnul mrtvých polem jako pozdrav z jiných světů, tiše pohnul suchým stvolem, uschlý lupen zlíbal v letu. K tomu jen mé kroky v písku, ohlas žití stlumen v dáli... V stínu křížů, obelisků mrtví v zemi tiše spali... Tu tam žlutá záře kmitá, bílá svíce dohořívá... Čí tu jména v kámen vryta? Kdo tu v zemi odpočívá? [11] Čtu – a srdce v těle buší při tom jméně, jež tu vryto, velký smutek táhne duší pro to, co zde navždy skryto. Svíci v ruku – a čtu s chvatem, kdo tu dále stlívá v zemi – – – Bože, co tu psáno zlatem, vždyť tak všechno známo je mi! Vždyť, co nadějí jsem míval, než jsem v život vyšel ráno, proč jsem toužil, proč jsem zpíval – všecko, vše tu pochováno!... 12

ILLUSE. Jaromíru Boreckému.
Zas o jednu illusi chudší, a byla tak duši mé drahá! Ach, člověk jen stále se učí – nuž, toť tedy pravda je nahá. Jak bělmobělmo, když s očí mi spadnespadne, zřím tělo jen plničké vředů, vše bylo jen mámení zrádné, a po kráse – dýmu ni sledu. A umřela jako ty prvé – jak těžce se za rakví kráčí! Vždyť byla to dcera z mé krve – ó, smutno mi k slzám a pláči... Ó, kolik jich složil jsem v zemi, řad hrobů se přede mnou vlní – jak těžce jsem loučil se s všemi! Až slzami duše se plní... [13] Teď poslední pohřbil jsem tedy a vrátil se mezi své stěny, zbyl po ní již stín jenom bledý – jak pochybné všecko jest ceny! I vzpomínám... Duše má kreslí si nebožky bývalé rysy – s ní na lodi hladinu vesly zas brázdím, jak bývalo kdysi. A slunce zas nad námi září a zlatí mé rusalky vlasy – své štěstí zřím na její tváři a smáti se z pod její řasy. I hledím v ty úsměvné oči, toť ony – a přec zase jiné! i vlas, jenž se v prsténcích točí, i slovo, jež se rtů jí plyne! ... Můj bože! již pochyby není: co jedna v hrob illuse siná se spouštěla v pohřebním pění – již v duši se zrodila jiná! 14

RODNÉ MĚSTO.
Za vrchy a za vodami moje rodné město leží, vidím obrys jeho známý, domů, kostelů a věží. Na všem leží bílé světlo, všecko v měkkých barvách splývá – – mládí moje, jež tu zkvetlo, ze všech koutů na mne kývá. Zevšad mladých snů a vzdechů přitlumený ohlas vstává – stáhnul jsem svůj tlumok v spěchu, rodná půdo, budiž zdráva!... Bože, jsem to doma zase? Tytéž ulice a chrámy jako v uplynulém čase, všecko dávný rys má známý – [15] A přec všecko je tak jiné! Jiné slunce na vše svítí, jiná voda v řece plyne, jiné je tu žilobití! Spěchám městem v nepokoji, cizím lidem, ulicemi – staré domy těsně stojí, štíty na mne hledí němy. Hledám cosi na podloubí, po ulicích, na kamení – tesknota se s duší snoubí, není zde, co hledám, není! Není tu, co hledám v touze, bílé květy větry svály – staré písně nápěv pouze doznívá kdes v dáli, v dáli... 16

ZAZPÍVEJME PÍSEŇ JINOU...
Nad nivami vítr táhne: „Plynou dni a léta plynou,“ myslíš... Cos ti k srdci sáhne... Zazpívejme píseň jinou!jinou!... Útlých boků o mladosti, jak jsme s ní šli v alej stinnou... Teď tu vítr mrazí v kosti – – Zazpívejme píseň jinou!... Nechoďme v ta léta zpátky, zkad se žití vody řinou, mládí sen kde plál nám krátký – Zazpívejme píseň jinou!... Minulosti stíny šeré ve vzpomínkách znova hynou, znova zní jim miserere... Zazpívejme píseň jinou! .. jinou!... [17]

NÁLADA.
Ach, slunce padá za hory, zesmutněl celý svět – číst budu staré autory, jež čítával můj děd. Pad’ na zem smutek veliký a k snu si ustlala – číst budu staré básníky, jež bába čítala: Jak lidé lidmi bývali, jak v prsou měli cit – co staří kdysi čítali, to duší budu pít. Dva měli k smrti rádi se, noc byla plna hvězd; než román skončil, vzali se – ať kvete, co má kvést! [18] V noc vodotrysky šuměly a pěli slavíci – o všem tom verše uměli psát staří básníci. V nich hvězdy byly rozsety, jich světla kmitala – číst budu staré poety, jež bába čítala. A měsíc vzcházel nad hory v těch verších, bílý květ – číst budu staré autory, jež čítával můj děd... 19

SMUTEK.
Byl jsem jako v opojení, všecko zřel jsem v bílém světle.světle, všude zář a jas – stromy stály bíle zkvetlé, bloudil jsem jak v zlatém snění... V jediném však okamžení kdos mi světlo shas’. Setmělo se náhle kolem, obestřen jsem nocí temnou, sám jsem v hustých tmách... Nikdo nezůstal tu se mnou – vítr jenom klátí stvolem, jenž zbyl na strnisku holém... Chlad mi k srdci sáh’... [20] V chvíli té kdos měkkou dlaní přejel spocené mé čelo, hladil zvlhlý vlas... Cosi v duší mé se chvělo, jako když k nám z nenadání dávný druh se pohnut sklání, slzu v stínu řas. A já cítím, nocí temnou jak se na mne teskně dívá vlhký jeho zrak... Ač se kol mne obzor stmívá – zřím jej se schýlenou hlavou, jak šel se mnou světa vřavou v mého příští mrak. Se mnou bděl, když noc šla zticha ulicemi spící Prahy, i když v města ruch slunce zřelo se své dráhy; on, jenž v tvář mně nyní dýchá, se mnou šel, kde moje lícha – – Smutek, věrný druh... 21

V ZÁVĚJÍCH.
Cesta bíle zapadaná, ani hvězdy na obzoru – nikdo, zvěř jen hladem štvaná... Kde jsi, sílo mého vzdoru? Duše moje osamělá cestu hledá závějemi – mlčelivá pláň se bělá, a sníh dále padá k zemi... Světla září z dálky šera, lidské štěstí kdes tam sedá – a má duše, smutku dcera, marně sněhem cestu hledá... [22]

POŽÁRY.
Hořela oblaka, požár byl krvavý – jaké to myšlenky táhly mně do hlavy! Na sny mé padaly, na květy, poupata – – všecky je zažehly do ohně, do zlata. Plameny vyšlehly nad tesy, nad hory – hoří kol do krve daleké obzory!... [23]

SLETUJÍ SE TAŽNÍ PTÁCI...
Sletují se tažní ptáci, mračna táhnou popelavá – cosi v dálku se mi ztrácí, cos’ mi v dálce s Bohem dává. Nevím co, jen stesk mne jímá, v prsou dme se citů příval, očima jak slzavýma kdosi za mnou by se dívaldíval. Smutek pro něj táhne hlavou, duše cítí, vše že ztrácí – pod oblohou popelavou sletují se tažní ptáci... [24]

JÁ NEBYL DOMA...
Šlo kdysi Štěstí kol mých dveří a volalo mne úsměvnýma rtoma – však marně ždálo venku v šeři... Ach, žal, ó jaký žal, já nebyl doma!... A přešla léta, plná hoře, mé Štěstí bloudilo kdes za horami, šlo za šíré mě hledat moře, i v ruchu velkých měst i pustinami. Mně zatím hořké víno zrálo a na všech cestách plno zeměžluči – já Štěstí, jež se jiným smálo, již netoužil jsem stisknout do náručí. Jen záviděl jsem žebrákovi, když almužnu mu dávala má ruka, a provázel mě díků slovy – že za svá nemohu vzít jeho muka... [25] A tu šla Smrt kol mojich dveří a volala mě bezmasýma rtoma – však marně ždála venku v šeři... Ach, žal, ó jaký žal, já nebyl doma!... 26

V HOŘKÉ CHVÍLI.
Tak nemuseti ze čtyř zdí, byť byly ještě užší, a být v nich vzdálen od lidí tak sám jen se svou duší! Kol po stěnách jen řady knih, jak léta jsi je sbíral a horečně jsi čítal v nich, když touhou v svět jsi zmíral. A něco zbledlých památek, jež hrobním voní kvítím a vzpomínkový nesou vděk... Rád lampičku jim vznítím! Rád kleknu před ty obrazy a k nim se modlit budu – již ani mne to nemrazí, že hodil jsem kdys hrudu [27] na rakve zašlých nadějí i na květ jarní něhy... Tak zapadnuly v závěji, jak všecko skryjí sněhy. A vždyť je blaze osení prý pod bělostným sněhem – kdo ví, v co vše se promění tam za neznámým břehem... Ó, býti ve své jizbě sám a zřít jen oknem v žití, mít forum své v ní i svůj chrám, být vzdálen vlnobití! Jen vedle tušit drahých dech, jichž srdce s mojím buší – a jinak sám být v čtyřech zdech, sám s tesknící svou duší!... 28

VLČÍ MÁKY.
Vlčí máky, vlčí máky v šírém poli rozsety – proč jsou moje všecky cesty, proč jsou navždy proklety? Proč se po nich stíny vláčí se smutky a se vzdechy, proč jen u nich v skálu padá každé símě útěchy? Proč i každý, kdo v mé cestě soucitu mi podá květ, ruku stiskne u mlčení, musí býti se mnou klet? Za čí viny, za čí hříchy musím trpět zas a zas? Za vlastní snad, jež jsem spáchal v jiném těle, v jiný čas? [29] A když tak, zda tímto žitím všecky sobě odpykám – či zas budu vržen v dráhu, od níž marně utíkám?... Vlčí máky zkrvavené všude kolem rozsety – proč jsou moje všecky cesty, proč jsou navždy proklety! 30

PŘED POHLEDEM SMRTI. KAZIMÍRU TETMAJEROVI.
[31]

PLES.
Jak octnul jsem se, nevím sám, kdes na přeskvělém plese – kol plno krásných, bílých dam, a všechny opojivý klam na vlnách tance nese. A píseň hudby samý smích, a vše se štěstím chvěje – jen já tu stranou stojím tich. Však kdo to nyní vedle vzdych’, když vše se kolem směje? A náhle světla ve svícnech jsou jenom skvrnou temnou, a kroky jak by tlumil mech, a ticho, svůj že slyším dech – co děje se to se mnou? [33] S čím hrozným jsem to v zápasu? Ó, dosti, dosti, dosti!... Dál hudba hraje bez hlasu – z hrozného ticha v úžasu jen slyším chrastit kosti!... 34

GIULIETTA.
Na jihu v staré zahrady klínu, mandloní větev kde různě zkvétá, nikoli v smutných cypřiší stínu, na které nesletí s písní pták – za mřeží prázdný sarkofág, tomba di Giulietta... Snivé tam Ticho u něho sedá, nad šedým kamenem dumy splétá: roste v nich štíhlá lilie bledá, svítí v nich měsíc a v noční tiš vodotrysk tajně šeptá, slyš – Romeo, Giulietta! Pohledů řeč v nich, vzdechy a touhy, listy, v nichž citem vře každá věta, polibků déšť – ještě poslední, dlouhý – – při věčné lampě pak umírá, tak jako v básni Shakespeara, Romeo, Giulietta... [35] Pohádka mládí, hádanka žití motýlem bílým v ta místa slétá... Na nebi slunce, všude kol kvítí, na větvi vavřínu zpívá pták – za mřeží prázdný sarkofág, tomba di Giulietta. 36

SLZY.
Otec můj zemřel. Svobodná duše polibek vtiskla na ztuhlé líce – a my jsme kolem v bolestné tuše postřehli náhlé vzplanutí svíce... Voskové slzy kanuly k zemi... V březnové noci, v tušení květů vydechl bratr duši svou mladou; mrtvola v rakvi semknutých retů, u rakve svíce dvojitou řadou – voskové slzy kanuly k zemi... Řadou se hrobů zvlnila země, stlívá v nich, anděl smrti co vzal mi; na rakve hrudy bušily temně, pochmurně zněly smuteční žalmy, voskové slzy kanuly k zemi... [37] Za nocí bez snů, nad pochyb tůní, v kterou se jednou bez stopy sřítím, v otázkách marných těžkou tu vůni v odpověď němou pojednou cítím – voskové slzy, kanoucí k zemi... 38

VZPOMÍNKA.
„Ty, má duše, kveteš v dáli, můj zde roste kmen – kam ty chvíle větry svály, kdy isme spolu trhávali rmen! Všecky jsou kdes za horami, kam šlo slunce spat, daleko jsou za vodami – v šeru zde jen zůstal s námi chlad“ – – – Tvá to, otče, píseň milá zazněla mi snem, duši moji roztesknila – bůh ví, odkud zabloudila sem! [39] Bůh ví, jakou cestu dlouhou měla sem v můj byt z míst, kde myšlenkou jsi pouhou, kde máš, tvou co bylo touhou – klid. Je to dál, než za horami, kam šlo slunce spat, je to dál, než myšlenkami doletíme za hvězdami v chvat. Tam kdes za prahem všech světů, pro něž není jmen – zde jen památka tvých vznětů, na tvém hrobě hořkých květů rmen... 40

V PODZIMNÍM VANUTÍ. Památce bratra Ladislava.
V sychravém jitru v sežloutlé aleji podzimek tesklivě vzdychá, rezavých listů napadlou závějí prochází záduma tichá. Obloha z olova nad zemí visí – jak je vše jiné, než bývalo kdysi! Jak je to dávno, co ten kout zahrady ptačím se ozýval pěním – teď tone v smutku podzimní nálady, oddychá hřbitovním tlením. Ve větru vanutí větve se klátí – podivná úzkost mne za hrdlo chvátí. [41] Jako když bratr vadnul jak květina, v neznámé dálky se díval – všecky když rvala myšlenka jediná, děsivý kdos že k nám splýval. Večer byl, plameny pojednou vzplály – a my se úzkostí ohlédnout báli. A my se báli zašeptnout hlasitě, nikdo z nás s místa se nehnul – zatím kdos v náhlém plamenů zásvitě k bratru se s polibkem sehnul. Duše jak v podzimním větru se chvěly – kolem jak tlející listy by čpěly... Jako by listy padaly, padaly na chladnou provlhlou zemi... S bratrovou dusí zatím již do dáli odcházel cizinec němý... Odcházel v chladnou a dalekou dáli listím, jež věkové se světů sváli... 42

NA DUŠIČKY.
Zas u hrobu jsem vzrušen stanul, kam složili jsme rakve vaše; jak na stvolu květ bílý planul a kmital oheň svíce plaše, když vítr vanul. Tak všude bílé svíce plály a věncův umíralo kvítí, tak u všech rovů lidé stáli a na pohřbené sny a žití zde vzpomínalivzpomínali. Níž klesal příkrov popelavý a v drobounké se měnil mžení – šel po hřbitově podzim plavý, list tiše k zemi padal v chvění kol svislé hlavy. [43] I čekal jsem, až z nenadání se duše vaše ke mně schýlí a lehce dotknou se mých skrání... Však marně – tiše v hlavě kvílí jen vzpomínání. Ó, vy zde nejste! Vaše stíny zde nesedají v zamyšlení, kde rostly vaše sny a činy, kde vaše podoby se mění v prach zemské hlíny. Vždyť kde jsem já, jenž klad’ vás v zemi, ten jiný já, jenž stál tu kdysi? Tak jako vy již vzdálen je mi, již není víc, než vaše rysy – jen přelud němý... 44

MAŘENKA. Paní Kamile Vodičkové.
K hrobu u zdi cos mne zvalo na zahradě hřbitova; nad ním deska bez slova – jenom dítě se z ní smálo, pod obrazem prostě stálo: Mařenka. Kdo jsi bylo, dítě smavé s hlubokýma očima? Nyní tma tě objímá – kdo dřív hladil vlásky plavé, kdo ti dával jméno hravé: Mařenka. Komu’s mělo býti v stáří útěchou a oporou?... Slunce mizí za horou – v jeho blescích tiše září pod mlčící dětskou tváří: Mařenka. [45] Nic mně nepraví to jméno, než, že kdo je děcku dal, tisíckrát je oplakal, než, že srdce zkrvaveno, jímž v ten kámen pověděno: Mařenka! Snad sem chodí smutná paní, v níž tvá duše žije snem – však až ona sejde v zem, méně pak než větru vání bude světů do skonání Mařenka... 46

DVA VELCÍ. Vzpomínka na poslední návštěvu u Nerudy s druhem jeho mládí, lužickým buditelem M. Hórnikem.
Jen jednou Jsi mě políbil – jak osud všecko zvrt’! Druh mládí Tvého se mnou byl – a za tvou hlavou smrt. Pak šel jsem v kraj, kde oráčem byl mladosti Tvé druh, kde na hrobech si zapláčem’ – a Tebe volal Bůh. Ty’s šel, svou knihu pod paží, kam’s účty dnů svých psal... Čím anděl Tvůj ji vyváží, jenž odvedl Tě v dál?... Však duši mé Jsi neumřel, jak neumřel Tvůj druh – cit, který ve Vás žitím vřel, jest mého srdce ruch. [47] Já k Tobě vracím se vždy zpět od konce století – a zamýšlím se v smysl vět Tvé velké závěti... 48

BÁSNÍK UMŘEL. Za Otakarem Mokrým.
Básník umřel, jako člověk zmírá... Přišla vlna, loďku vrhla v skálu, o ni rozbila se loď i lyra – ach, jak všecko připjato jest k málu! Voda tělo vrhla na pobřeží, na mrtvolu blízcí padli v pláči – zvony rozhlaholily se s věží, dlouhý průvod ke hřbitovu kráčí... A zde na břehu Tvé lodi trosky, zbytky lyry a knih Tvojich listy – duch Tvůj, jiskry žár v němž dřímal božský, k jinému již břehu dospěl čistý. Přikleknul jsem k troskám, Tvou vzal knihu, zrakem přeletěl jsem její řádky, v nichž Jsi slovem zachytit chtěl v mihu, nač je život lidský příliš krátký. [49] A zas oči Tvé zřím, smutku plny kamsi v dálku mlhavou jak patří, v kraje zádumčivého jak vlny noří se, zkad vyšli Čeští Bratří. Slyším hlas Tvůj hlubokého tónu, ruky vzmach zřím, pozdvižení hlavy – nezní ke mně žalostný hlas zvonu, nezřím za rakví Tvých přátel davy. A v té chíli, u Věčnosti moře, zatím, Tvé co pohřbívali kosti, co je všecky objímalo hoře – pochopil jsem taje nesmrtnosti. Zde Tvé lodi trosky, zbytky lyry, nekonečné moře, obzor siný – a Ty’s u mne, jak vždy dobrý z míry, tentýž jako vždy – a přec tak jiný! Jak bych zřel Tě přimhouřeným okem, jako kdybys zjevil se mi v snění – neslyšitelným Jsi přišel krokem, když jsem verše Tvoje četl v chvění... Přijdeš takto, kdykoli se snivá duše verši Tvými v hloubi vzruší – jako vánek večer v květ se schvívá, tak se schýlíš k neznámé té duši. 50 Šeptem dopovíš jí, co’s chtěl říci, co Tvá ruka v knize nedopsala, nežli shasnul zrak Tvůj zmírající, nežli Tvoje loď se ztroskotala... 51

VYSVOBOZENÍ. Za Janem Antošem.
Tak odešel Jsi v dálku nekonečnou – a nikdo jsme Ti nestisk’ ruku ani před cestou, kterouž půjdeš drahou mléčnou, a neřekl Ti: Nikdy na shledání! Ty šel’s, a kruh náš, o jednoho užší, šel teskliv za rakví, v níž pouta nesli, jež tísnila Tvou utýranou duši, když do vln hodil’s kompasem i vesly. A teď již hrobku Tvoji kámen kryje... Nám kyne ještě trpký žití hrozen a duše ještě křídly o mříž bije – Tvůj žalář v rumech, Ty Jsi vysvobozen!... [52]

RESIGNACE.
Horká hlava v dlani hoří, myšlenka by chtěla v let – na oknech se květy tvoří, sněží... zapadává svět... Aspoň bude všecko bílé v dálné lány, v dálné míle... O slávě se kdys mně zdálo – někdo laur má, jiný trn!... S šedých chmur se rozsypalo na tisíce sněžných skvrn. Aspoň bude všecko bílé v dálné lány, v dálné míle... [55] Beze stop že vše se ztratí, co jsem v knihy ukládal – jako cesta za souvratí, na kterou sníh napadal? Aspoň bude všecko bílé v dálné lány, v dálné míle... 56

CO JSEM – A CO JSEM BÝTI MOH’...
V noc řeka Prahy tiše šumí a ze Žofína zpívá roh jak, nevím, v hlavu táhnou dumy, co jsem, a co jsem býti moh’... Co chtěl jsem, v minulosti mizí jak v bílé mlze topole – co jiný hojné zrno sklízí, mé pole pln koukole. A z ohně, jenž mi z mládí svítí, zbyl dým, jenž stoupá k oltáři – a z všeho, jež jsem trhal, kvítí jen vyschlé lístky v herbáři... Však rád se v mlhy ztrácím běli a rád mám koukol krvavý, i květy, jejichž vůně stlely, i dým, jenž stoupá nad hlavy... [57] V noc řeka Prahy tiše zpívá a ze Žofína teskní roh – v snech letní noci v jedno splývá, co jsem, a co jsem býti moh’... 58

ŽIVOT. Ignátu Herrmannovi.
Tak ze života světlo mizí a houstne tma rok od roku – zář slunce, jež nám plála ryzí, ta zapadla kdes v hluboku. Kams do hluboka padlo mládí, s ním naše naděje a sny – jen boje o chléb člověk svádí, v hloub zapadají jeho dny. Les, jenž s ním vyrost’, kol se kácí, se vzdává ranám oddaně – druh za druhem se kamsi ztrácí, a hlava klesá do dlaně. A duše víc vždy zavírá se, jak polních květů kalichy, když slunce zapadlo již v kráse a šero táhne nad líchy... [59]

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE. Ladislavu Quisovi.
K mé duši mluvila ta divná kniha, kdy zpola dítě chystal jsem se v let – ač padala z ní na sny moje tíha, já v přísné knize té vždy znova čet’! Vstav od ní, na rtu s prvým vouskem rusým, já se životem počal hráti quint; a řekl jsem: Sám poznat všecko musím – i pustil jsem se v světa labyrint. Mé slunce na východním nebi stálo a ptáci pěli písně na větvích – a všude plno bílých květů plálo, jak do krajiny máj když teplem dých’. I divil jsem se, proč tak mračit brvy jak v knize té, když svět je krásná báj?... Však v zápětí již, všecek zbrocen krví, jsem poprv utekl se v srdce ráj... [60] A rány množily se... Prchnul květen, prach v zeleň pad’ a tu tam žloutnul list, květ opadaný větrem dávno smeten a zpěv umlkl v teple ptačích hnizd. Již slunce stojí dál než na poledni, já nejednou jsem únavou již kles’ – a sklamání se množí ze dne ke dni... již kolem mne jich vyrost’ hustý les... l častěji zas nořím se v ty řádky, jichž v mládí k sobě vábíval mne taj – a častěji vždy utíkám se zpátky ze světa labyrintu v srdce ráj... 61

ZÁPAD. K obrazu Vácslava Jansy.
Takový západ míti, jako Ty’s viděl skvoucí! Nad šírou plochou vodní, nad krajem nekonečným, v taveném zlatě oblak na hloubi nebes žhoucí – a být v tom hýření barev, a být v tom západu věčným! Daremná touha! K tomu třeba být sluncem právě, ohniskem světa žárů, velikým zřídlem světla – jaký můž’ západ býti, jsem lijsem-li jen muškou v trávě, svítící muškou, jež hasne, sotva že za keřem slétla! Jaký můž’ západ býti, jsem-li jen bludným světlem, plamínkem bleděmodrým na hrobě marných přání, kolik jich kdy jen zrodil života mého Betlém, kolik jich hořelo pod mým čelem a pod mojí skrání! Nejsem-li ani hvězdou, v mlžinách jež se tratí, ba ani meteorem, chvílkovou létavicí – svítí-li moje duše života nad souvratí bludičkou, janskou jen muškou, ve větru planoucí svící!... [62]

ČEKÁM...
Když dítětem jsem byl a pohádky jsem slýchal, zrak báby na retech a sotva že jsem dýchal: vždy přízi snění pak jsem v koutku kdesi před’, že dojdu po letech v ten pohádkový svět. Teď pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... A prchly dětské sny a přišlo Mládí svěží, jak o vzkříšení v kraj zněl souzvuk dálných věží; já hůl vzal, tlumok stáh’ a za tím zvukem šel a očekáváním až do duše se chvěl. Dnes pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... [63] A přišla zklamání a bolesti mne rvaly, kdos hrozný, neznámý své na mně zkoušel svaly – však cos mne hnalo dál, já věřil ve svůj sen, co od života ždám, že dá mně příští den... I pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... Již v hloubi zašlých let mé utonulo mládí, a v řadách druhů mých smrt každým dnem víc řádí – však, ač již žloutne list a tu tam bělí vlas, vždy stejně daleko jest oněch zvonů hlas – vždy pohlížím v dálku k neznámým řekám a rozechvěn s dechem ztajeným čekám... 64

SVĚTY.
Tak cítím, kapkou že jsem v širém moři, jen zrnkem písku v poušti nekonečné, že slzou jedinou jsem v lidstva hoři, jen krátkým tónem v symfonii věčné. A přec mi zdá se, že jsem země středem, že ohniskem jsem paprsků všech světů, že se mnou tone všecko v smutku šedém a jindy všecko jásá k mému vznětu. Vše, celá země, nebe – kromě lidí. Vždyť všichni, od starce až k drobným dětem, vše pouze okem svojí duše vidí – vždyť každý z nich jest jako já svým světem! Tak vzdáleni jsme – milliony sáhů, a marno, chtít vše svésti v jednom sledu: jsme hvězdy, každá má svou vlastní dráhu, a kroužíme kol neznámého středu... [65]

HIC SUNT LEONES.
Není člověk pánem citů. Pod maskou je tají v skrytu, chce je zadržeti v dráze, síle jejich staví hráze. Však tu od hor, na obzoru zvedajících čela vzdoru, z končin nikým nezbádaných, nikým do map nevčrtaných náhle přijdou jarní vody, zničí mosty, ztopí brody, všecky hráze zprotrhají, břehy servou, v šírém kraji ztopí pole, nivy, luka, nezdrží jich lidská ruka: v před se jejich proudy valí, nesou hráze, mosty v dáli... Člověk zří jen bez odporu k temným horám na obzoru, [66] z nichž ty mocné proudy plynou, zírá v dálky barvu sinou, v kraje nikým nezbádané, nikým do map nevčrtané, nikým – jen lvy obývané... 67

TUŠENÍ.
Přišlo ke mně bosou nohou po prstech, ve východních koberců jak ztlumení, spočinulo políbením na mých rtech šeré Tušení. Ke mne schýlilo se – cítím ňader zdvih, jemnou vůni jako ženské od pleti, bílých ramen jako křídel labutích měkké objetí. Hlasem tišším než van křídel komářích v ucho tajemnou mi našeptává zvěst... Snad se blíží smrt, či neštěstí, či hřích do mých bludných cest... Ký však přišel duši mé to dobrý duch podat výstrahu svou řečí tajemnou? Zda se bytost, kterou Věčných pojal kruh, sklání nade mnou? [68] Či se duše kterás, blízká duši mé, pro niž srdce bije a se vlní cit, cestou v jiný svět, jejž temně tušíme, přišla rozloučit? Nevím, nerozumím, co dí její zvěst, vím jen, smutek že z ní vane bez hrází... Ještě políbila mě a v svitu hvězd smutně odchází... 69

SESTRY. 1.
MINULOST.
Sní princezna, spí dlouhé věky a bez konce jsou její dumy, síť pavučiny světlo tlumí a obepřádá bílé vděky. A dávných časů bezdné řeky jí do snů ze hluboka šumí, a stínů vyvstávají tlumy a vítr nese akkord měkký. Ó, mnohý chtěl zřít její krásu, jak denní světlo padá na ni – jen strhnout pavučinu časů! Bloud! netušil, jak hebce vinou se bílá vlákna kolem skrání – až sám byl zajat pavučinou... [70] 2.
BUDOUCNOST A PŘÍTOMNOST.
Jde paní, černá lilje, útlá v pasu, jak náměsíčná tiše kráčí k předu, tvář krásná, ale chladná jako z ledu, a svůdná ústa, avšak beze hlasu. Zrak stopen kdesi v bezdnu příštích časů, duch krouží kolem neznámého středu – a člověk kráčíkráčí, otrok v jejím sledu, kde vlát zří proudy jejích černých vlasů. Ó, chtěl by v oči pohledět jí dlouze, a žádost poznání ho žene za ní – – Vždy o krok před ním tajůplná paní... A omámený nezří, v marné touze jak zatím vadnou sestry její vnady, jež v objetí s ním věrně kráčí všady... [71]

JINÝ SVĚT.
Jest ještě jiný svět než zemské hlíny a jiný život nežli našich těl – jde s námi sloučen jako naše stíny, ač nedostižný, obláčků jak běl. Vždy, se svým nitrem když jsme osaměli, nás dotýká se křídlem tušení – v něj slzou pohlížíme rozechvělí, ať z bolesti či štěstí pramení. Jej tušíme, když úzkost hrdlo dusí a smutek ramenem nás ovíjí, dráp bolesti když srdce sápe v kusy a osud na kříž ruce přibíjí. A tušíme jej, v drahých očí svitu když naše zemskost mlhou rozplývározplývá, a zdá se nám, že plujem ku blankytu v svět, jenž se jimi na nás usmívá... [72]

HVĚZDY. Místo epilogu.
Tak tiše záříte jak oči lidských duší a nocí díváte se k naší spící zemi – však jako pohled duše, tak i vy jste němy... Kdo lidských srdcí tajemství – kdo vaše tuší?... Zda šumění k nám zaletí kdy vašich borů, či píseň, kterou u vás ptáče zpívá v letu? Zda zadýchne k nám někdy vůně vašich květů, či myšlenka, jež vstala v duši vašich tvorů? Ach, neslyšíme vašich vodopádů řvání, ni sopek bouření, ni oceanů hřmění – vše v paprsků jen vašich ztlumeno jest chvění a nezní ani jako oddech v umírání. Jen tiše nocí záříte jak plamen svíce, jak jiskra snící na dně oka lidských dětí, a paprsek váš v nekonečný prostor letí – jediná veškerého žití výslednice... [73] OBSAH.
I. BOLESTI A SMUTKY.
Katakomby9 Mezi hroby11 Illuse13 Rodné město15 Zazpívejme píseň jinou17 Nálada18 Smutek20 V závějích22 Požáry23 Sletují se tažní ptáci24 Já nebyl doma25 V hořké chvíli27 Vlčí máky29
II. PŘED POHLEDEM SMRTI.
Ples33 Giulietta35 Slzy37 Vzpomínka39 V podzimním vanutí41 Na dušičky43 Mařenka45 Dva velcí47 Básník umřel49 Vysvobození52
[75] III. USMÍŘENÍ.
Resignace55 Co jsem a co jsem býti moh’57 Život59 Labyrint světa a ráj srdce60 Západ62 Čekám63 Světy65 Hic sunt leones66 Tušení68 Sestry. 1. Minulost70 2. Budoucnost a přítomnost71 Jiný svět72 Hvězdy73
(Vytištěno v říjnu 1900.)
E: tb; 2005 [76]