ILLUSE.

ILLUSE. Jaromíru Boreckému.
Zas o jednu illusi chudší, a byla tak duši mé drahá! Ach, člověk jen stále se učí – nuž, toť tedy pravda je nahá. Jak bělmobělmo, když s očí mi spadnespadne, zřím tělo jen plničké vředů, vše bylo jen mámení zrádné, a po kráse – dýmu ni sledu. A umřela jako ty prvé – jak těžce se za rakví kráčí! Vždyť byla to dcera z mé krve – ó, smutno mi k slzám a pláči... Ó, kolik jich složil jsem v zemi, řad hrobů se přede mnou vlní – jak těžce jsem loučil se s všemi! Až slzami duše se plní... [13] Teď poslední pohřbil jsem tedy a vrátil se mezi své stěny, zbyl po ní již stín jenom bledý – jak pochybné všecko jest ceny! I vzpomínám... Duše má kreslí si nebožky bývalé rysy – s ní na lodi hladinu vesly zas brázdím, jak bývalo kdysi. A slunce zas nad námi září a zlatí mé rusalky vlasy – své štěstí zřím na její tváři a smáti se z pod její řasy. I hledím v ty úsměvné oči, toť ony – a přec zase jiné! i vlas, jenž se v prsténcích točí, i slovo, jež se rtů jí plyne! ... Můj bože! již pochyby není: co jedna v hrob illuse siná se spouštěla v pohřebním pění – již v duši se zrodila jiná! 14