V PODZIMNÍM VANUTÍ.

V PODZIMNÍM VANUTÍ. Památce bratra Ladislava.
V sychravém jitru v sežloutlé aleji podzimek tesklivě vzdychá, rezavých listů napadlou závějí prochází záduma tichá. Obloha z olova nad zemí visí – jak je vše jiné, než bývalo kdysi! Jak je to dávno, co ten kout zahrady ptačím se ozýval pěním – teď tone v smutku podzimní nálady, oddychá hřbitovním tlením. Ve větru vanutí větve se klátí – podivná úzkost mne za hrdlo chvátí. [41] Jako když bratr vadnul jak květina, v neznámé dálky se díval – všecky když rvala myšlenka jediná, děsivý kdos že k nám splýval. Večer byl, plameny pojednou vzplály – a my se úzkostí ohlédnout báli. A my se báli zašeptnout hlasitě, nikdo z nás s místa se nehnul – zatím kdos v náhlém plamenů zásvitě k bratru se s polibkem sehnul. Duše jak v podzimním větru se chvěly – kolem jak tlející listy by čpěly... Jako by listy padaly, padaly na chladnou provlhlou zemi... S bratrovou dusí zatím již do dáli odcházel cizinec němý... Odcházel v chladnou a dalekou dáli listím, jež věkové se světů sváli... 42