CO JSEM – A CO JSEM BÝTI MOH’...

Jan Rokyta

CO JSEM – A CO JSEM BÝTI MOH’...
V noc řeka Prahy tiše šumí a ze Žofína zpívá roh jak, nevím, v hlavu táhnou dumy, co jsem, a co jsem býti moh’... Co chtěl jsem, v minulosti mizí jak v bílé mlze topole – co jiný hojné zrno sklízí, mé pole pln koukole. A z ohně, jenž mi z mládí svítí, zbyl dým, jenž stoupá k oltáři – a z všeho, jež jsem trhal, kvítí jen vyschlé lístky v herbáři... Však rád se v mlhy ztrácím běli a rád mám koukol krvavý, i květy, jejichž vůně stlely, i dým, jenž stoupá nad hlavy... [57] V noc řeka Prahy tiše zpívá a ze Žofína teskní roh – v snech letní noci v jedno splývá, co jsem, a co jsem býti moh’... 58