GIULIETTA.

Jan Rokyta

GIULIETTA.
Na jihu v staré zahrady klínu, mandloní větev kde různě zkvétá, nikoli v smutných cypřiší stínu, na které nesletí s písní pták – za mřeží prázdný sarkofág, tomba di Giulietta... Snivé tam Ticho u něho sedá, nad šedým kamenem dumy splétá: roste v nich štíhlá lilie bledá, svítí v nich měsíc a v noční tiš vodotrysk tajně šeptá, slyš – Romeo, Giulietta! Pohledů řeč v nich, vzdechy a touhy, listy, v nichž citem vře každá věta, polibků déšť – ještě poslední, dlouhý – – při věčné lampě pak umírá, tak jako v básni Shakespeara, Romeo, Giulietta... [35] Pohádka mládí, hádanka žití motýlem bílým v ta místa slétá... Na nebi slunce, všude kol kvítí, na větvi vavřínu zpívá pták – za mřeží prázdný sarkofág, tomba di Giulietta. 36