ZÁPAD.

ZÁPAD. K obrazu Vácslava Jansy.
Takový západ míti, jako Ty’s viděl skvoucí! Nad šírou plochou vodní, nad krajem nekonečným, v taveném zlatě oblak na hloubi nebes žhoucí – a být v tom hýření barev, a být v tom západu věčným! Daremná touha! K tomu třeba být sluncem právě, ohniskem světa žárů, velikým zřídlem světla – jaký můž’ západ býti, jsem lijsem-li jen muškou v trávě, svítící muškou, jež hasne, sotva že za keřem slétla! Jaký můž’ západ býti, jsem-li jen bludným světlem, plamínkem bleděmodrým na hrobě marných přání, kolik jich kdy jen zrodil života mého Betlém, kolik jich hořelo pod mým čelem a pod mojí skrání! Nejsem-li ani hvězdou, v mlžinách jež se tratí, ba ani meteorem, chvílkovou létavicí – svítí-li moje duše života nad souvratí bludičkou, janskou jen muškou, ve větru planoucí svící!... [62]