V HOŘKÉ CHVÍLI.

V HOŘKÉ CHVÍLI.
Tak nemuseti ze čtyř zdí, byť byly ještě užší, a být v nich vzdálen od lidí tak sám jen se svou duší! Kol po stěnách jen řady knih, jak léta jsi je sbíral a horečně jsi čítal v nich, když touhou v svět jsi zmíral. A něco zbledlých památek, jež hrobním voní kvítím a vzpomínkový nesou vděk... Rád lampičku jim vznítím! Rád kleknu před ty obrazy a k nim se modlit budu – již ani mne to nemrazí, že hodil jsem kdys hrudu [27] na rakve zašlých nadějí i na květ jarní něhy... Tak zapadnuly v závěji, jak všecko skryjí sněhy. A vždyť je blaze osení prý pod bělostným sněhem – kdo ví, v co vše se promění tam za neznámým břehem... Ó, býti ve své jizbě sám a zřít jen oknem v žití, mít forum své v ní i svůj chrám, být vzdálen vlnobití! Jen vedle tušit drahých dech, jichž srdce s mojím buší – a jinak sám být v čtyřech zdech, sám s tesknící svou duší!... 28