V PODZIMNÍM VANUTÍ.
Památce bratra Ladislava.
V sychravém jitru v sežloutlé aleji
podzimek tesklivě vzdychá,
rezavých listů napadlou závějí
prochází záduma tichá.
Obloha z olova nad zemí visí –
jak je vše jiné, než bývalo kdysi!
Jak je to dávno, co ten kout zahrady
ptačím se ozýval pěním –
teď tone v smutku podzimní nálady,
oddychá hřbitovním tlením.
Ve větru vanutí větve se klátí –
podivná úzkost mne za hrdlo chvátí.
[41]
Jako když bratr vadnul jak květina,
v neznámé dálky se díval –
všecky když rvala myšlenka jediná,
děsivý kdos že k nám splýval.
Večer byl, plameny pojednou vzplály –
a my se úzkostí ohlédnout báli.
A my se báli zašeptnout hlasitě,
nikdo z nás s místa se nehnul –
zatím kdos v náhlém plamenů zásvitě
k bratru se s polibkem sehnul.
Duše jak v podzimním větru se chvěly –
kolem jak tlející listy by čpěly...
Jako by listy padaly, padaly
na chladnou provlhlou zemi...
S bratrovou dusí zatím již do dáli
odcházel cizinec němý...
Odcházel v chladnou a dalekou dáli
listím, jež věkové se světů sváli...
42