JÁ NEBYL DOMA...
Šlo kdysi Štěstí kol mých dveří
a volalo mne úsměvnýma rtoma –
však marně ždálo venku v šeři...
Ach, žal, ó jaký žal, já nebyl doma!...
A přešla léta, plná hoře,
mé Štěstí bloudilo kdes za horami,
šlo za šíré mě hledat moře,
i v ruchu velkých měst i pustinami.
Mně zatím hořké víno zrálo
a na všech cestách plno zeměžluči –
já Štěstí, jež se jiným smálo,
již netoužil jsem stisknout do náručí.
Jen záviděl jsem žebrákovi,
když almužnu mu dávala má ruka,
a provázel mě díků slovy –
že za svá nemohu vzít jeho muka...
[25]
A tu šla Smrt kol mojich dveří
a volala mě bezmasýma rtoma –
však marně ždála venku v šeři...
Ach, žal, ó jaký žal, já nebyl doma!...
26