MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...
Mé Polabiny drahé, moje Polabiny!
Jak na vás nyní s touhou vzpomínám –
vy stejné jste jak vždycky, jenom já tak jiný
dnes letím k vašim dálkám – domů k nám...
Tak jiný přicházím, a přec týž jako kdysi:
ač jako slunce zašlo mnoho let,
pleť zvětrala a zmramorověly mé rysy –
přec roste v duši mé týž sněžný květ.
Zas vidím vaše dálky bílém ve šlojíři,
jak za dob mládí v mlze ranních par,
když nad lukami nezrozené písně víří
a budoucí se rozněcuje žár.
Zřím v údivu, že kalíšky jsou plny rosy,
nad bílým světlem duši jímá žas –
v můj život večerní přec dosvit padal kosý,
a co zřím teď, toť svěží, ranní jas!
81
Jak za dnů mládí vzduchem voní svěží tráva
a vstává den jak božstvo z bílých pěn –
má jitřní zoře, duše moje, budiž zdráva,
Tvůj světlý paprsk budiž pozdraven!...
82