POZDNÍ PÍSEŇ.
Luční bílá kopretina, tichý oka svit – teplý paprsk z něho padnul v mojí duše skryt. Snad ten zásvit v pusté sady jaro přiláká?... Ach, jak sluncem na západě hoří oblaka! 9

NEČTĚTE MÝCH VERŠŮ...
Nečtětě mých veršů, moje drahá duše, nečtěte jich nikdo, koho teší svět – slyšte, jakým těžkým chodem verš můj kluše, jaký divný plamen vydává můj vznět. Jako věčné lampy plamínek se kmitá, sotva na píď stačí proniknouti tmou – ticho kolem, třeba hruď se bouří zmítá, ač se vlny pod ní rozpěněné dmou. Ticho kolem, jako v starobylém chrámě, plíseň kde jen ze stěn do všech prostor čpí, divný pocit chladu kde vždy ochvívá mě – kdož ví, pod kameny co zde navždy spí! Když mé verše čtete, jejich těžké kroky slyšíte, jak duní na těch kamenech? Tušíte, jak dole táhnou zašlé roky? Slyšela Jste hrudí zpráchnivělých vzdech?..vzdech?... 10 Oleje Jste vlila v lampu toho šera, a teď, duše drahá, zase k žití zpět! Venku den je mladý, zde – co bylo včera... Nečtěte mých veršů – Jste tak mladý květ!... 11

SNÍH.
Ty díš, že jaro zadýchlo v sady, s ním, že sem zaletěl slunný jih? Dítě mé drahé, bílé ty vnady nejsou, než studený, bílý sníh, achach, bílý sníh. Nejsou to lilje, co kvete bíle na polích, v lukách, u cest a lích – co se tu bělá v daleké míle, není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh. Co jak svit luny stříbrný leží v korunách stromů, na pláních, není květ jara mladý a svěží – není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh. 12 Nechoď v mé sady, duše má drahá, lilje ni růže nekvetou v nich – květ, po němž útlá ruka Tvá sahá, není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh... 13

MODLETE SE ZA MNE!
Vše opouští mě, nechtějí mne znáti, kdož byli srdci mému nejbližší, stín prodloužil se, den se valem krátí – kdo moji úzkost, kdo ji utiší? Vše, več jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne! Kde chtěl jsem růže míti – vzrostlo hloží, já vína nalil – hořklo v poháru; mě za vše soudit budou lidé boží – hle, soudce jde již v přísném taláru! Vše, več jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne! 14 Vše zničeno, co pěstoval jsem v duši od první svého jitra hodiny, i poslední mé květy osud kruší – váš karafiát zbyl mně jediný! Vše, več, jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne... 15

MOŘSKÉ OKO.
Vlhkostí prosáklý vzduch, že všichni se do pláště halí, les zůstal v úvalech dole, sem jen se vyšplhá kleč; všude kol skalnaté štíty, mlha se po hřbetech valí – všecko zde zakleto v kámen, na rtech zde tuhne i řeč. V dáli se vodopád řítí, zdá se však, mrazem že ztrnul, do vrásek skalistých strání napadal bělostný sníh – marně zde stará se člověk, s čela by zádumu shrnul, zde, v tomto údolí ticha nikdy snad nezazněl smích. 16 Jaké to jezero smutné leží zde v skalnatém klíně! Bez dna jsou černé ty vody, mlčící jak sama smrt – bez řeči převozník horal pohání pramici líně, Bůh ví, že zdá se být duchem, i jeho vyzáblý chrt. Dívám se za prámem s břehu, lidí, jež nese, zřím ruchy, marně však snažím se sluchem z úst jejich zachytit hlas – hrůza mne pojímá: snad to Charon zde převáží duchy, snad jsou to lidé, jimž včera plamínek života shas’... Mlhy, jež nade mnou táhnou, snad jsou jen stínové lidí, kteří zde po tomto světě před věky chodili kdys – ztratili pamět svých losů, vítr jen pohyb jich řídí – – A tam ty nad vodou skály – toť je snad věčnosti mys!... 17 V dumách se za prámem dívám. Kdosi tam šátkem mně kyne – Bože, ty drahé mně rysy, ve větru vlající vlas! Volám Tvé jméno, však běda! Němé jest jezero siné, němé jsou mlhy i skály, v hrdle mi umírá hlas... 18

MELODIE.
Tak často v mládí snech mně tichý nápěv zněl, můj rozvlňoval cit a plnil duši mou – když však mě zbudil den, já nápěv zapomněl. Kams v dálku odletěl, znik’ v propast bezednou. Ó, chtěl jsem za ním v dál až na kraj země jít, kde za stráněmi hor a za moři se skryl, já souzvuk jeho chtěl a rythmus zachytit, by navždy do srdce a do duše se vryl. Však marně jsem se ptal, kam nápěv zaletěl, mně žádný nedoved’ ho zazpívati ret – jen touha zbyla mně, bych vždy jej slyšet chtěl, jen snivé nálady mně v duši zůstal sled... 19 Tě ujav za ruku jsem odmlčel se v ráz. Kdos duši moji zval, by opustila hruď a za ním kráčela – zda v poušť, zda v skalní sráz? Či v slunce skvoucí třpyt, číči v tmavé noci rmut’? Já nevím. Duše šla, já pozbyl vědomí, že živá bytost jsem, že tisknu Tvoji dlaň – – A náhle, jako kdos když kouzlo rozlomí, se zase vrátila pod rozpálenou skráň. To nápěv, v mládí snech tak často jenž mi zněl, v té chvíli mlčení nad mojí hlavou táh’, a jako v mládí dnech cit můj se při něm chvěl. Zda vítr jej to hrál, jenž vanul v korunách? Pln ještě údivu jsem k Tobě, drahá, vzhléd’, Ty’s okem zářícím se na mne dívala – a věděl jsem již, zkad ten nápěv ke mně slét: to bílá duše Tvá jej tiše zpívala!... 20

ZA ŠTĚSTÍM.
Vyšlo Štěstí, vyšlo v lesy, zpívalo si zlaté písně – tajemné ty oko v dáli, nedívej se na mne přísně! Půjdu stezkou prostřed lesů, kde si Štěstí písně zpívá – proč se stále temné oko z hlubin dálek na mne dívá? Najdu Štěstí, s jeho písní zlatou vzletím nad oblaky – zapomenu, že tam z dálky dívají se přísné zraky... 21

KRAJINA Z POHÁDKY.
Zde je ta krajina, o níž jsem sníval, dětský když se mnou byl věk, pohádky květ když mně do snění kýval, neznám když duši mé dravý byl příval života zpěněných řek. Ano, zde chodil jsem, přivřené oči, v náručí lehounkých mdlob – nesnil jsem, noha má zas že sem vkročí! Vysokou travou sem stezka se točí z dětinných růžových dob. Daleko za lesy ve městě zůstal střízlivý, skutečný svět – zde, jako ve snění dítěte vzrůstal, nežli jsem v illuse věřiti ustal, blankytný rozvíjí květ. 22 Nad tůní koruna jeho se kloní jednou vždy za tisíc jar, opojnou vůní až do nebes voní, jen komu souzena, sáhnout smí po ní, jinému vane z ní zmar. Všecko zde vítá mne úsměvem míru, na všem je sluneční jas; motýl zde vzlétá a pták krouží v šíru – myslím, že najdu zde ztracenou víru, rozžehnu plamen, jenž shas! Ano, toť krajina, o níž jsem sníval, dětský když se mnou byl věk, pohádky květ když mně do snění kýval, neznám když duši mé dravý byl příval života zpěněných řek. 23

LESNILESNÍ JEZERO.
Ty vody mlčící jak zapomnění, ty vody zamlklé jak minulost! Ó, v dálce kdesi života jest vření a daleko se vlny jeho pění – zde jenom lesní zvěr a pták je host. Sem v údol se strání jen sestoupily staleté kmeny jedlí, borovic – a s prstem na rtech jako přelud bílý zde Mlčení se nad hladinu chýlí, v níž obráží se jeho tichá líc. Jak zaklet by zde byl kus mládí země, než člověk počal rušit její klid, než rány seker zaduněly temně, než divá touha, planoucí též ve mně, jej naučila se vším zápolit... 24 Já usedl, kde kámen z vod se zvedá, kam chodí pít jen unavená laň, a zřel, jak hladina se leskne hnědá. V tom náhle tuším, kdosi ke mně sedá a na mou hlavu klade hebkou dlaň. Tak měkce hladila můj vlas a čelo, že rozplynul se na něm smutku mrak – co dříve v stínu, vše se bíle skvělo, a tichým štěstím vše se ve mně chvělo, jak zářil by mně, duše má, Tvůj zrak... 25

PROČ JSI ZASLZELA?
Les kol dýše vůní chvoje, tůň se v slunci bělá – díval jsem se v oči Tvoje: proč Jsi zaslzela? Proč se zachvěl ret Tvůj v křeči, ruka v mojí dlani? Zatanul Ti obraz něčí pod Tvou bílou skrání? Té snad, nad níž se již ztmělo tajemství všech věků, po níž máš Své čisté čelo, oči tichých vděků? Či’s mé duše zděsila se v zřítelnici skryté, ztajené v mém chvějném hlase, v brázdě, v čelo vryté? 26 Ovanul snad smutek její Tvoji duši jemnou, zaleskl se ve krůpěji pod Tvou brvou temnou?... Les kol dýše vůní chvoje, tůň se v slunci bělá – díval jsem se v oči Tvoje: proč Jsi zaslzela? – 27

TY’S NETUŠILA...
Nás poutal rybník mlčelivý s odrazem borovic a sosen, Ty’s chtěla jen, by leknín snivý se na něm houpal, perlou zrosen. ZeŽe, co tak děla tvoje ústa, již z našich srdcí leknín vzrůstá – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila. A chtěla Jsi zde loďku míti, a chtěla Jsi zde míti vesla, by mezi vysněné to kvítí nás oba po hladině nesla. Že zatím loď již plula s námi, a za ní břeh že mizel známý – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila. 28 Že před námi se vody kalné v dál rozlévaly nekonečnou, že tůně vzrostla v moře valné a cesta naše v cestu věčnou, zpět k břehu, kde jsme stáli v snění, že nikdy návratu již není – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila... 29

SVÍCE.
Co to zřím ve Tvých očích, milá, plamenem tichým zářící? Je to Tvá duše, svíce bílá – otevru knížky modlicí. Ach, jak to dávno, drahé dítě, co jsem se modlit zapomněl! Příval mně veslo vzal i sítě, celý můj obzor potemněl. Oblaky v před se valí stěží, zrak se k nim v bázni upírá – na poplach zvony bijí s věží, nebe se v blescích otvírá... Proti těm těžkým mračnům, milá, postavím spasnou hromnici: je to Tvá duše, svíce bílá – otevru knížky modlicí... 30

A KVETOU LILIE BÍLÉ...
A kvetou lilie bílé a narcisy bílé kvetou – v ty tiché, daleké míle, ó, vezmi mou duši kletou! Kde světlo měsíce svítí, kraj omdlévá sladkou vůní, kde bílé leknínů kvítí se k zamlklé chýlí tůni; kde všecko hluboce mlčí, jak v tajemství skryto stínu – kde stopy neuzříš vlčí, kde nezkvete kalich blínu; kam duše bělostné chodí v své neznámé, tajné touze – ó, v kraj ten budiž mou lodí, žít chtěl bych tam s tebou dlouze! 31 Svou léčit duši tam kletou, jít v daleké s Tebou míle, kde bílé narcisy kvetou a lilie kvetou bílé... 32

MÉMU SLUNCI
Jak plný úsměvu byl hvozd a voněl pryskyřicí, když plál mu s nebe slunce skvost, jak mně jas Tvojich lící! Pak slunce v dáli zapadlo, vše shaslo, co se skvělo, co hořelo, vše vychladlo – a všecko zesmutnělo. Ta cesta lesem, kde zněl smích, teď v smutných stínech mizí, noc na sosnách a na keřích se chytá černou přízí... Ó, neodcházej, Slunce mé, mne děsí černé sosny – my spolu v záři půjdeme, já bojím se své o sny!... 33

VÍDAL JSEM TĚ VE SNÁCH...
Vídal jsem Tě ve snách tichou holubicí, dávno než mně svitlo Tvoje oko snící. V hájích tušení jsem potkával Tě laní, dávno než Tvá ruka spočala v mé dlani. Z pohádky Jsi na mne dívala se vílou, dávno než jsem splynul s Tvojí duší bílou... 34

SESTRA LÁSKA.
Chřadla Jsi jak lilje v stínu, zahleděna Bůh ví kam, ruce uloženy v klínu, v oku slzy drahokam. U Tebe vždy šeřila se smutná žena, sama stesk, z vosku kvítí v šedém vlase, v zracích horečnatý lesk. S ní šla’s kol mne zamyšlena, žal v mé duši hlavu zved’: s Tebou proč ta smutná žena, proč tvůj kalich v stínu zkvet’? – – Chudé pole své jsem osil, vzešlo slunce květnové – a já sestru Lásku prosil, by šla se mnou k duši Tvé. 35 Ruku její v Tvou jsem vložil, setkaly se vaše rty – život rozléval se do žil, keře vzplály poupaty. Slzu, jíž Tvé vlhly řasy, vypil slunce jitřní jas – smutná žena povzdychla si, v štěstí když se usmála’s. A když Jsi se blahem chvěla v sestry Lásky objetí – smutná žena odcházela jako zima v podletí! 36

VEČER.
Jako když míru v duši mou nalije! Co mne v ní bolelo, pláčem teď nekvílí, jen jako z dálky hlavou zní arie ze staré opery... Klid – aspoň na chvíli... Tělo mé v jizbě s tichými knihami, Tvoje kdes daleko, daleko za lesy – ale dvé duší se svými tužbami, má s duší Tvou, v objetí padne si. Jako dvě sestry vyjdou v mír večera, duše dvě zamlklé vyjdeme do plání k rákosným břehům ztichlého jezera v tlumených citů svých lehounkém zavlání. Tělesný ret můj úst Tvojich nezlíbá – vůní Tvé duše jen duch můj se opíjí: zřím, jak se nad tůň tajemství nahýbá k bělostným kalichům jezerních lilijí... 39

PODZIMNÍ MLHY.
Tam v bíle mlze Petřín kdesi mizí, a hebký závoj na věže se chytá... Tak je mi pohled s mého okna cizí – stesk po dálce mám, jež je mlhou skryta. Stesk po dálce, již skryla časů mlha, stesk po jaře, kdy zeleň bují svěží, kdy ve přívalu citů oko zvlhá, když na krajině dívčí kouzlo leží. Stesk po úpalu letním za poledne, kdy pryskyřicí voní tiché lesy, roj much se k tanci horkým vzduchem zvedne a motýl letí na růžové vřesy. Stesk po západech v roztaveném kovu, kdy v zamyšlení byly dálné míle, kdy cit se v prsou náhle hlásil k slovu a ruka sáhla po Tvé ruce bílé... 40 Teď mléčná mlha před okny se chvěje, a cítím, jak i do duše se vtírá, mých na oknech se sráží ve krůpěje – i v duších houstne... Někdo slzy stírá... 41

LILIE.
Trhal jsem lilie na louce žití, jako Tvé čelo jsou čisty, plamenem bílým se na stvolu nítí kalichů sněhové listy. Sotva však po květu sáhl jsem rukou, skrylo jej trnité hloží, každý květ bělostný dobyt jest mukou, každý mé bolesti množí. Chudičkou kytku jsem natrhal pouze, slza mně zrosila brvy: každý ten květ, po němž sáhl jsem v touze, každý mou potřísněn krví... 42

NAŠE LÁSKA.
Tak jak to jaro letošní je naše láska smutná; strom ve květu sic k nebi ční, však o paprscích marně sní – obloha pláče rmutná. Pták písně schoulen v haluzíchhaluzích, tich ve snění se ztrácí – sní jiné země o luzích, kde v slunci plane květů sníh a v písních hýří ptáci. Déšť v mladých listech šelestí a chladná zem jej vpíjí – jen pohlížíme s bolestí, jak padá květ snů o štěstí a máj den za dnem míjí... 43

ODŘÍKÁNÍ.
Tvé oko vidím zvlhlé v stínu řas a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když z hloubi žalu dutě zněl náš hlas a trhali jsme kvítí odříkání. Jak smutný květ! Až slzou vlhne zrak a hořkost lítosti se k hrdlu zdvihá, v hruď srdce bije, poplašený pták – a z rukou padá nedopsaná kniha. Jak smutné kvítí! Šedé kalichy se na zlomených stoncích k zemi chýlí, z nich hořká vůně kane na líchy – a v srdci pro ně lítost pláčem kvílí... Nám těmi květy osili náš sad, kde mohly stromy státi v bílém květu, kde mohly bílé růže s keřů plát, kde mohla zahrada být našich vznětů... 44 Tvé oko vidím, skryté v stínu řas, a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když vplétala Jsi ve Svůj tmavý vlas a připínala mně – květ odříkání... 45

SOUMRAK.
Nad pokosenými poli soumrak v noc se stmívá – naše láska za horami smutnou píseň zpívá. Ptáci v hnízdech spočinuli denní od únavy – jenom naše láska nemá kam skloniti hlavy... 46

ČTVEROLÍSTEK.
V knize básní čtverolístek, ruka Tvá jej trhala – kdy nás najde štěstí naše, v něž Jsi při trhání plaše doufala? Hořkost žití vystoupila po kraj mého kalicha – v dálce touží zrak Tvůj čistý, čtverolístek mezi listy usychá... 47

KVÍTÍ PROTI HOŘI.
Půjdeme za hory, poplujem’ za moře – budeme hledati květinu od hoře. Najdem’ ji, vytrhnem’, duší svých rozletem v sad náš ji přenesem’ – není-li za světem... 48

AŽ PŮJDEŠ NA HROB MATIČKY...
Až půjdeš na hrob matičky, modli se za naše štěstí – ta Tvoje čistá modlitba bude jí od Tebe zvěstí. Duše se vrátí z věčných cest, oživne srdce zlaté, za naše štěstí pod drnem ruce se zachvějí spjaté... 49

VŠEDNOST.
Nad námi bdí Všednost mnohomluvná, rojem včel k nám letí její řeči – cítíš, drahá, v jejím hlučném smíchu jak se srdce moje svírá v křeči? Cítíš, vím – ó, zrak Tvůj mně to praví, vysílá mně paprsk duše bílý, by stín smutku zahnal s mého čela, v srdce týrané by nalil síly. Dí, jak v duchu ruce útlé lomíš, jak by zvolat chtěly rty Tvé němé: Bože, kdy se skončí naše muka, kdy svá pouta, drahý, rozbijeme! 50

Ó, VIĎ, TY DUŠI MOU MÁŠ RÁDA...
Ó, viď, ne podobu, Ty duši mou máš ráda a jejích ze vláken Tvé srdce sny si spřádá. Co v chvílích nejčistších z mé duše hlubin zkvete, to útlá ruka Tvá v Tvých vlasů proudy vplete. A když ty květy mé přec potřísní prach země, Ty dechem duše Své jej odechvěješ jemně. Ó, pod Tvým paprskem má pouta padat budou, míň budu člověkem a méně sloučen s hrudou. A smrt když tělo mé a kosti v popel zruší, ó, mléčnou drahou, viď, Ty půjdeš za mou duší. Ty ujmeš za ruku tu poustevnici chudou, Tvé oči hvězdami jí za hrob svítit budou... 51

JÁ BOJÍM SE DRAVÝCH OBJETÍ VÁŠNÍ...
Já bojím se dravých objetí vášní a polibků žhoucích, smysly jež dusí – to podlitých zraků tygři jsou strašní, krev pijí a srdce trhají v kusy! Mně nad vše jsou drahé tušení chvíle, jež nejlepší city ke snění vzruší, kdy ze srdcí rostou lilie bílé a v pohledech hoří polibky duší... 52

LÁSKA DUŠÍ.
Koberce snoubenců nám na cestu se nestrou a družky na nás nečekají s lampičkami – já bratr duše Tvé, Ty’s ducha mého sestrou, a možná, celý život půjdem’ cestou sami. A možná, celý život budem’ k sobě toužit a v dálce budem’ obraz druha vyhlédati, stesk neukojený nám prsa bude oužit, stín bude s námi, jiným zář kde cestu zlatí. Kdož ví... Však duše naše nic tu nerozdělí, a nevyroste mezi námi zapomnění... Vždyť liljí jsem-li, Ty Jsi její čistou bělí, a jsem-li strunou, dřímající v ní Ty’s chvění. Ty’s květu, jenž mi z duše roste, sladkou vůní, Ty’s písmem, které knize mojí smysl dalo, Ty’s obraz boží oblohy v mé duše tůni, v níž tušení Tvé bytosti vždy na dně spalo. 53 My spojeni jsme byli dřív než cesty naše, dřív nežli oka Tvého paprsek mne vzrušil, já bez poklidu v středu žen vždy hledal plaše Tvůj obraz, jejž jsem z mládí časů temně tušil. S ním půjdu, ať můj život zbloudí pustinami, koberce snoubenců ať v cestu nám se nestrou, ať nečekají na nás družky s lampičkami – jsemť bratr duše Tvé, Ty’s ducha mého sestrou. 54

SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...
Snad se víc již neuzříme, prchnou léta, prchnou časy, nebudeš, co bývala Jsi, snad i stříbrem zkvete vlas, oba dva se proměníme – ale, co nám v srdcích dříme, bude kvésti zas a zas. Dny nám budou míjet dlouze pod oblohou, plnou stínů, jako bývá v chladném říjnu, jako v smutný listopad – pusto bude, v duších pouze květ náš bude kvésti v touze, ač kde jaký kalich svad’... 55 Pak smrt jednou řekne „dosti“, žití mé svůj prapor svine, zamknou se Tvé oči stinné, že jsme byli, řekne svět, pohřbí Tvé i moje kosti, budem’ patřit minulosti – ne však duší našich květ. Jako nyní vzpomínkami přeletíme šírá pole, pouta naše v zemi dole – a my volných duší dvé lidské bídy nad horami v objetí si padnem’ sami, každý bílé kvítí své. Zanesem’ je v jiné světy, kam ni oblak nevzlét’ němý, vsadíme je v jinou zemi, nežli v které zbyl náš prach – než kde zbyl náš osud kletý, jenž nám slzou shášel vzněty, našich snů a tužeb vrah... 56

VŠECKY SMUTKY POMINOU...
Všecky smutky pominou, všecky dozní žaly za poslední hodinou v nekonečné dáli. Bude tam jen ticho hvězd kráčet mléčnou drahou – zkvete, co nemohlo zkvést, věčnou nocí vlahou. Co zde v prachu haslo snad, věčným ohněm vzplane – souhvězdími budou plát oči milované... 57

SETKÁNÍ.
Tak setkaly se z nenadání přec ještě naše dráhy – v Tvou jizbu padal zábřesk ranní, Ty vítala’s mě v usmívání a v očích plno vláhy. Jak byl bych vkročil do zahrady, kde všecko kvete v běli – já, zvyklý jenom na západy, zřel zjev Tvůj, plný jitřní vnady a ranním sluncem skvělý. A bylo mi, jak v jitřní rose sny mládí měl bych snouti, jak paprsky by shasly kosé a slunce mé by vrátilo se zas k počátku své pouti!... 61

ŠTĚSTÍ.
Alej černých, holých snětí, dlouhé zimy smutný podíl – ani lístku neviděti. Já v ní se svým Štěstím chodil. Hlava stranou nachýlena pod bohatým, temným vlasem – všude kolem jaká změna, Štěstí, čarovným Tvým hlasem! Myslil jsem, že sníh to bílý s oblak šedých k zemi padal – zatím křídla na motýlí bílý pel se tiše skládal. A byl jarní den tu smavý, honili se běláskové – kolem drahé Tvojí hlavy oblétali moji snové. 62 A byl den, jichž v květnu málo, místo sněhu – s ratolestí bílé kvítí spadávalo do Tvých vlasů, moje Štěstí... 63

VEZMI MĚ, MÁ DOBRÁ VÍLO...
Vezmi mě, má dobrá vílo, do Svých zahrad na východě, kde je od chudobek bílo, leknín kde se chýlí k vodě – květy, jež mám rád. Vezmi mě v ty kraje slunce, kde se ještě rosa ranní třpytí květů ve korunce, kde je všecko v usmívání – chci být znova mlád! Chci zas dýchat vůni jitra, cítit hebký dotyk mládí, nemyslit, co bude zítra, času oř že splašen pádí kamsi na západ. 64 Podej mi Svou ruku měkkou, veď mě Svého oka svitem, odkud žití vody tekou, kde vše září ranním třpytem – chci se v slunci hřát. Jako žití na úsvitě k bílým květům chci se shýbat, a být dobrým jako dítě – a Tvé drahé ruce zlíbat na stotisíckrát... 65

MÁM TĚ RÁD!
Ty ptáš se, zdali půjdu alejí v svých vzpomínkách, kde srdce naše bila, v mých snech zda oči Tvé se zaskvějí, z nichž na mne smála se Tvá duše milá? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád?.,.rád?... Zda duše má by k Tobě letěla i přes hory a přes pouště a moře, by polibek Ti vtiskla do čela a v oči pohlédla, kde vstává zoře? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád?... 66 A kdybych umřel, a má duše pták by k louce vzlétla, věčným kvítím zkvetlé – zda k hvězdě Zemi pohlížel bych pak a paprsek Tvůj hledal v jejím světle? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád!... 67

NA PERUTECH LÁSKY.
Na perutech lásky bílou holubicí nad prach se mnou vzletíš, nad stesky a žaly – s námi hrdličkami všechny chvíle snící, jež nás v tvrdé dráze štěstím objímaly. S námi motýli se vznesou našich snění, bude s nimi stoupat vůně našich květů – vylétnem’, kde vzniká bílé světlo denní, kam nestačí křídla chudých lidských vznětů. Ode slunce k slunci budem’ letět v touze v objetí svých duší, v nekonečna moře – dole ve hluboku bílou hvězdou pouze bude svítit země a s ní naše hoře... 68

DUŠE ŽENY.
Tvůj list jsem přečet’ právě, před se hledím v žasu: Tvá duše v něm jest milá – a přec jiná tak! Jak uzrála by náhle v jižních krajin jasu, jak hloubky moři nabyl by Tvůj plachý zrak! Táž duše tichá, bílá, jako lilje čistá, jež zkvetla přede mnou jak velký boží div – teď náhle pevně kráčí, svojí dráhy jista, jak poznání by z věčných natrhala niv! Ty, dítě ještě včera – Jsi dnes prorokyní, jak vypila bys nápoj všeho vědění, Ty, slabá dívka dodnes – náhle žena nyní, tvar jejíž duše ani bouře nezmění. Klid, vanoucí jen z lesů, ve Tvých slovech leží, mír široširých lánů, na nichž zraje klas – rci, duše moje drahá, kterém na pobřeží ty vzácné věčných zahrad plody trhala’s?... 69 Ó, divná duše ženy, v které jiné zemi Jsi zrála, než Jsi přišla na náš zemský svět? Tak před mnou stojíš v kráse, údiv jal mne němý – ó, vím, kdes v lepším světě kořen má Tvůj květ!... 70

ACH, ANO...
Ach, ano, mám Tvou bílou duši rád – však, drahá, snad to velkým hříchem není, když dím, že chtěl bych aspoň jednou vzplát Tvém na rtu v dlouhém, vroucím políbení. Že na chvíli jen chtěl bych přiklonit k Tvé drahé svoji rozpálenou hlavu – a vedle snů Tvých bílých svoje snít a na rmut zapomnít a na únavu. Tvé cítit hrudi a Tvých ramen zdvih, dát smutek s čela schvívat si Tvým dechem – a tušit, co se vlní v prsou Tvých, že vše jest citů duše mojí echem. A tušit, jak těl našich objetím si také duše naše v náruč klesly – a radostným svých křídel rozpjetím jak naši lásku k tváři slunce vznesly!... 71

SVĚTLO.
Drahé oči, milé oči, jaké světlo vznítily jste mojí dráhy na úbočí! Takové je divně čisté, takové je divně bílé – oči drahé, oči milé, odkud jeho jas? Není jako světlo denní, není jako záře luny – je jak obé v přitlumení: den se usmívá v něm slunný, kouzlo měsíční v něm záře, když kraj dřímá v noční páře, slunce svit kdy shas’. 72 Jenom ve snách bílá města v takové se světlo noří, když nám nocí mléčná cesta k jiným světům přechod tvoří, kde tou září duše planou, které v chvíli oplakanou opustily nás. Drahé oči, milé oči, jaké světlo vznítily jste mojí dráhy na úbočí! Takové je divně čisté, takové je divně bílé – oči drahé, oči milé, odkud jeho jas? 73

BYL SVÁTEK NAŠICH DUŠÍ...
Byl svátek našich duší... Plál na východě slunce štít, a s písní k nebi skřivan vzlít’ – co bolí a co kruší, vše tiše spalo kdesi v dáli, v mlžné dáli. Vzduch dechem jara vonný, par bílý závoj stoupal z vod – a jak jen bývá v boží hod, tak s věží zněly zvony v kraj, celý zatopený světlem, bílým světlem. 74 A bylo ticho v duších, jak ve sváteční, velké dni, kdy klid má chuďas poslední – my po smutcích a vzruších zas ruce jsme si stiskli v štěstí, v tichém štěstí. A v chrám jsme vešli němi, kde dozněly již pašije, a po zdech kvetly lilije, mír s klenby splýval k zemi – a místo svěc Tvé plály oči, drahé oči... 75

ZÁPADY.
Vždy zříti budu žhoucí onen západ, v nějž z okna Tvého jsme se zadívali. Jak jiný byl, než ty, jež hořívaly, když v teskných žití tmách jsem musil tápat! Vždy zřel jsem v nich jen tiché umírání, jen ohně zář, jež na mohyle svítí, jen symbol pomíjejicnosti žití – a smutek vždy se rodil pod mou skrání... Jak jinak bylo v onen večer, drahá, nad černou krajkou v líce Tvé když plála zář červánků, v nichž mračna sluncem tála, a v očích Tvých se leskla svitem blaha! V tom ohni západu jsem viděl psáno, co nečet’ jsem v něm nikdy před tím ještě: že po dni smutném, plném slzí deštědeště, zas vzejde jasné, čisté, bílé ráno! 76

DUŠE ANDĚLSKÉ...
Jsou duše s andělskými perutěmi, jdou s bílou svící v tichém sklonu hlavy v shon života a jeho peřejemi – a nemůže jich strhnouti proud dravý. Ať kalná vlna hnusnou stříká pěnou – šat jejich skvoucí vždy je stejně bílý a neutrpí žádnou žití změnou, a nepodlehne moci žádné síly. Kam bělostné se jejich křídlo schvělo, kde vztyčily se jejich čisté skráně – byť na mžik schyluje se drzé čelo a klesá paže, pozdvižená k ráně. Ó, šťasten, ke komu se v žití schvěly! Mír hvězdných výšin v jeho srdce vkročí, a duše jeho jako lilje zbělí – a vytuší, co já, když zřím v Tvé oči... 77

MOJE MODLITBA.
Při duši Tvé se modlím za svých hříchů stíny... Ó, vyznávám, že u mé cesty rostly blíny a lilje dusily, jež na záhon jsem sil – ó, já chtěl dobrým být, však vím, já hříšným byl. Vše v připozdívání již mizelo mně šeru, již duši svou jsem viděl, bílých snění dceru, vln kalných, pěnivých jak zachvátil ji proud – a nikdo z propastí ji nechtěl pozvednout! Již hlubin duchové ji schvátit měli chladní – když ruka Tvoje bílá zazářila nad ní a vysvobodila ji z kalu rmutných vln... a utkvěl v oku Tvém můj pohled díků pln. 78 A do chrámu jsem vešel, duše Tvoje milá v stín lodi s oltáře kde bílé světlo lila... Ten čistých zřídel svit mou duši v hloubi jal, na stupních oltáře já hříchů litoval. A náhle nad hlavou jsem křídel tušil chvění, mém na čele jak vzplanul pocel Odpuštění, jak rety andělské mou duši sestrou zvou – a vše jen pro Tebe, pro bílou duši Tvou!... 79

POJĎ, SESTRO BÍLÁ...
Pojď, sestro bílá, půjdem’ žitím spolu a budem’ hledat cestu k lepší době – rmut života kde strhnul by mě dolů, Tvá ruka bílá pozdvihne mě k sobě. A budu zorávati tvrdé skály, blín vytrhávat, vykopávat trní – a sázet květy, jež mi Tebou vzplály, a z našich polí rozsévati zrní. A budem’ dobrý souzvuk v žití vření, zlo zdvihne-li v mé duši hlavu hadí a v dissonanci čistý akkord změní – Tvé duše van ji zase v souzvuk sladí. Tak půjdem’ zahleděni v lepší příští, jež zrak můj roznícený v dálce tuší, kdy mořem bude, v srdcích co nám prýští, kdy víc než dnes zem bude světem duší!... 80

MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...
Mé Polabiny drahé, moje Polabiny! Jak na vás nyní s touhou vzpomínám – vy stejné jste jak vždycky, jenom já tak jiný dnes letím k vašim dálkám – domů k nám... Tak jiný přicházím, a přec týž jako kdysi: ač jako slunce zašlo mnoho let, pleť zvětrala a zmramorověly mé rysy – přec roste v duši mé týž sněžný květ. Zas vidím vaše dálky bílém ve šlojíři, jak za dob mládí v mlze ranních par, když nad lukami nezrozené písně víří a budoucí se rozněcuje žár. Zřím v údivu, že kalíšky jsou plny rosy, nad bílým světlem duši jímá žas – v můj život večerní přec dosvit padal kosý, a co zřím teď, toť svěží, ranní jas! 81 Jak za dnů mládí vzduchem voní svěží tráva a vstává den jak božstvo z bílých pěn – má jitřní zoře, duše moje, budiž zdráva, Tvůj světlý paprsk budiž pozdraven!... 82

TVŮJ BÍLÝ KVĚT.
Ty dni se ke mně vrátily, kdy našel jsem Tvůj bílý květ, a já šel s nimi na chvíli té do pohádky zpět. A bloudil jsem zas nad vodou, z níž vyrostl Tvůj bílý květ, a viděl jsem tam duši Tvou se nad ním v touze chvět. A zas mi řeklo Tušení, bych utrhl Tvůj bílý květ – a zase v sebe ztraceni jsme pjali křídla v let. A ptáci pěli do ticha, v mém srdci plál Tvůj bílý květ, a štěstí z jeho kalicha pil žíznivý můj ret... 83

SMUTEK.
Proč přísel jsi, ó, bratře, ke mně, když od hlíny mě peruť zdvihá, když pod nohou mně mizí země a otvírá se nebes kniha! Má Sestra v mé se oči dívá, kol rtů zřím její úsměv sladký, pták štěstí v srdci píseň zpívá – ó, bratře, nechci k zemi zpátky! Ó, bratře, nechci v lidská města, kde moje hruď tak těžce dýchá – má v stopách Sestry vede cesta, kde Velký Vůz se šine zticha. My usednem’ v něj vedle sebe, jak prorok ve vůz dávné zkazky – a zaveze nás v brány nebe po bílé cestě naší lásky... 84

POLOŽ RUKU NA MÉ ČELO!
Když vůkol mne se všecko nocí stmělo, ó, polož bílou ruku na mé čelo!... Mrak posupný kde předpovídal bouři, tam oblouk duhy nad mou nivou vzplane – kde smutná spáleniště stála v kouři, tam v stínu korun bílá chata stane. Kde písek pouště vítr jenom oral, tam vějíře svých listů vznesou palmy – a radostný se rozezvučí chorál, kde smuteční jen naříkaly žalmy. Stesk oči kde jen zdvihal pláčem rudé, tam Štěstí vejde ve Tvém usmívání – a celou duši moji plnit bude jen vděčnost nesmírná k Tvé bílé dlani... Když vůkol mne se všecko nocí stmělc,stmělo, ó, polož bílou ruku na mé čelo!... 85

STÍN.
Tak bílé světlo plálo na mé stezce – teď padl přes ni obrovitý stín... Ó, tuším, kdo tu za mnou! CímČím mne ztresce za černé kvítí neznámých mně vin? Vždyť já teď trhal jenom bílé květy a duši koupal v zřídlech očisty! Jen k jasným souhvězdím mé byly vzlety, jen dobro psal jsem svoje na listy! Proč náhle stín ten, kdy své rány hojím a života mně svitla naděje? Ó, úzko je mi, ohlédnout se bojím – on moje květy, on je rozvěje!... Mé duše uděšené sestro bílá, zda úzkost má Tě v dálce neděsí? Ó, pojď, jest v lásce duší velká síla, ó, pospěš ke mně z dálky přes lesy! 86 O,Ó, přileť s větrem, který od vás vane, pojď, duše andělská, mé květy chraň! Když bílý stín Tvůj po mém boku stane, On, hrozný, nezkrvaví moji skráň... 87

TAK MNOHÉ CHÁPU LÍP...
Tak mnohé chápu líp, co oči Tvé mi září jak světla bílých svěc v tmy mojich bludných cest... Sic pochybností tlum se ještě v duši sváří, však v jejich propasti již padl promyk hvězd... Když cítím, bytost má jak duše Tvé jest plna, mém na všem myšlení žeť její bílý pel, jak nese obraz Tvůj mně každá citu vlna a jak Tvé duše van mé struny rozechvěl: tu chápu, sestro má, že splývání jest duší jak splývání dvou řek – a duch můj pozírá, kam k moři plynou dál, jež v nekonečnu tuší, a chápe splynutí i s duší Vesmíra... 88

PLAVBA.
Hluboké moře, daleké bez hrází, obloha na vždy jeho choť – ať nad ním slunce vstalo či zachází, pojď, duše drahá, na mou loď! Poplujem’ spolu nad hloubí bezednou, oko Tvé buď mi kompasem – a když se setmí nad námi pojednou, přistanem’ za hvězd v jinou zem... 89

CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
Ptáče zpívá s ratolesti, motýl v srdce květu klesá – tichým krokem pokraj lesa přišla ke mně chvíle štěstí. Nebyla to Carmen žhavá s ohněm prudkých políbení – přišla v hlavy nachýlení, oddaná a usměvavá. Já jen cítil blízkost její, hruď jak tichý oddech vlní, vláhou jak se zraky plní, štěstím jak se oči smějí. Já jen tušil, že mně vznítí vůdčí hvězdu na mé pouti – a že přišla odejmouti hořký kalich mého žití..žití... 90

VZPOMEŇ SI...
Vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami – mírem dýchala noc vlahá, my šli spolu pod hvězdami. Hlasy našich druhů zněly – my šli v tichém usmívání, v srdcích se nám rozechvěly všecky struny vzpomínání. Vrátily se všecky chvíle, které vzlétly nad oblaky jako holubice bílé – zase hleděly nám v zraky. První, která nečekaná vložila mou ruku v Tvoji, i ta chvíle požehnaná, jež mi řekla, že jsme svoji. 91 Že’s mou duší z dávna časů, pro niž věčný stesk mě chvátil, když v mém poli místo klasů smutný stonek jen se klátil. Že Jsi sluncem na mé pouti, na níž nechtěl paprsk prodlít – že mám k Tobě pokleknouti a se k Tvojí duši modlit... Vrátily se, vyprávěly, zněla harfa vzpomínání – ze tmy se Tvé oči skvěly, tiché hvězdy nad mou plání... Mírem dýchala noc vlahá, my šli šťastni pod hvězdami – vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami... 92

VLČÍ MÁK.
Ve vlasech hoří vlčí mák – ale jak smutný je Tvůj zrak! Kam se to díváš, sestro má, kam, duše, směřuješ křídloma? Neměla’s plésti v okrasu těžkých snů kvítí do vlasu – hlavičkou zatřes, vzhůru zrak, opadá krvavý vlčí mák! 93

SMUTEK TĚ POLÍBIL...
Smutek Tě políbil na čelo – proč jen Tvůj poklid mně ruší? Cosi se v srdci mém zachvělo pro tu Tvou bělostnou duši. Podivná záře mě děsila na čele, v očích, kol retů – jako by líc Tvá se zalila odleskem dalekých světů. V oči Tvé hleděl jsem v pohnutí, jak se v nich duše Tvá chvěla, jak by mně duhovou perutí do dálky odletět chtěla... A já Ti nemohl vtisknouti v čelo ni polibek krátký, duši Tvou, jež chtěla vzlétnouti, abych jím zadržel zpátky!... 94

I KDYŽ MĚ DÁLKA ODVEDE.,.ODVEDE...
I když mě dálka odvede v síť cest, jež kvetou blínem, já přec Tě budu provázet, byť jen Tvým němým stínem. Když v zamyšlení hlava Tvá se skloní, lilje bílá, to duše moje toužící ji v letu políbila. A když Tvé oči zalije slz křišťálový pramen, to schválil cit můj nejhlubší Tě v objetí svých ramen... 95

SUCHÉ KVÍTÍ.
Až budeš probírat se suchým kvítím a ve Tvých prstech bude šelestit – já jiskru ve Tvém srdci v plamen vznítím, v něj olejem můj kanout bude cit. Já z dálky své v ty květy, drahé dítě, zas vleju život, vdechnu barvy nach – a v čisté rty zas vůní políbí Tě má láska, ukrytá v těch korunách!... 96

POSLEDNÍ MYŠLENKA.
Hlava klesá unavena – ještě zřím Tvé bílé šaty, ještě vidím ve Tvých očích kalich štěstí vrchovatý. Ještě jako akkord harfy zní mi ohlas Tvého jména – sen můj ve Tvé srdce klesá, v dlaně hlava unavená... 97

JAK STÝSKÁ SE MI!
Jak stýská se mi po Tobě, Ty nevíš – ó, viď, mně tichém ve snění se zjevíš! Jak vodní růže nad tůní se chýlí, tak skloní se k mé duši Tvůj květ bílý. A smutek kde se doteknul mých skrání, Ty všecky vrásky vyhladíš svou dlaní. A budeš k břehům slunečným mou lodí – Tvou pod hvězdou mé spasení se zrodí!... 98 Jak stýská se mi po Tobě, Ty nevíš – ó, viď, mně tichém ve snění se zjevíš!... 99

MÍR.
Mír zas mě objal... Ved’ mě do krajiny, kde s polí dýše vůně v ranní chlad, v par závoj zhalen dálný obzor siný a bílým obláčkem dým stoupá z chat. Kraj tiše oddychá jak v polosnění, jen jako ze sna z dálky hučí jez, a ranní chlad než změní se v žár denní, pták se svou písní letí do nebes. A celý obraz srdci tak je blízký: ty lány polí, žito vlající, ty v zeleni se skrývající vísky a na obzoru lesy mlčící...! A po mém boku Mír... Tvé usmívání mu na rtech, na tváři i v očích tkví, má sněžnou čistotu Tvých bílých skrání a všecek Tvojí dobrotou se skví... 100

PROMĚNA.
Ty’s byla ještě bezstarostným dítětem, a dívčí sny Tvé uzavřeny v poupatech kdes teprv zrály na záhonech za světem – když bludný poutník poprv stanul v města zdech, kde s Tebou hodiny šly dětských Tvojich dní a matčin pocel ještě planul na Tvých rtech. Šel nocí bez naděje, že se rozední, a mnil, že osud jeho navždycky je klet a že s ním půjde do hodiny poslední... Jak všecko pozměnily vlny krátkých let! V dnech minulých co dřímalo jen v poupěti, to v bílé nádhery se rozvinulo květ – noc za les odešla, kams v dálku zásvětí, den místo ní se bílým jasem rozzářil a v požehnání změnilo se prokletí... A bludný poutník našel ve Tvých očích cíl... 101

RÁD MÁM TVŮJ VÝRAZ ZAMYŠLENÝ...
Rád mám Tvůj výraz zamyšlený, rty u mlčení sevřené, květ skrání Tvojich nachýlený a zraky v sebe upřené. V té chvíli ve Tvých očí svitu sny Tvoje tuším v pohnutí – obláčky bílé na blankytu, zjev sněhobílých labutí. V Tvých zřítelnicích tiše září jak v trávě janských mušek shon, jak bílé svíce na oltáři, jak v nočním nebi Orion. Jdu za Tvou duší v také chvíli jak oddaný Tvůj, tichý stín v sad, jarním květem stromů bílý, a v luka, plná kopretin. 102 Z hnizd vznášejí se sněžní ptáci, kde vedou dráhy v jiný svět... Můj duch se ve Tvé duši ztrácí – a dvoje křídla pnou se v let!... 103

LEKNÍNY.
Nejde mi z hlavy jezero s květy, jež z vody se noří... Oko dne hasne v západu – Slunce mé vedle mne hoří. Leknínů plná hladina, pokrytá velkými listy – vyrostly písně z duše mé, zvábil je paprsk Tvůj čistý. Vyrostly jako lekníny z hlubin, kde minulost stlívá – nad listem temně zeleným koruna kloní se snivá. Lupeny bílé rozvírá, žíznivě žádoucí světla – vždyť jen tím Světlem nebeským z černé té hlubiny zkvetla!... 104

VŘES.
Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu; slunce se v západu chýlilo k lesu – navždy si obraz ten v srdci svém nesu... Na teskné planině chudého žití vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí, kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti. Černí jen motýli slétali na ně, Záduma hlavu zde klonila v dlaně, vzpomínek teskných sem sbíhaly laně. Až přišla v paprscích duše Tvá milá, z vřesu mé pláně si kytici svila, od smutku život můj vysvobodila! Na květy klesají motýli bílí, k trsům se Tušení Radosti chýlí, ZalŽal kdesi za horou neslyšen kvílí!... 105 Navždy si obraz ten v srdci svém nesu! slunce se v západu chýlilo k lesu, Ty Jsi šla, duše má, s kyticí vřesu... 106

HRAD ŠTĚSTÍ.
Zavedla’s mne ve hrad Štěstí, pode střechu zlatem krytou, pohádkovým leskem síní, vodila’s mou duši zpitou. Kráčeli jsme po kobercích, tkaných z nejluznějších snění – nad hlavami neviděna hrála hudba Roztoužení. Perlami zde slzy plály jako rosa na výsluní – všecky hořké vzdechy žalu změnily se v sladkou vůni. Po zdech rostly bílé květy, ke stropu se proplétaly, od koruny ke koruně zlatí ptáci polétali. 107 A z té spleti stonků, listů, toužících vzrůst nad oblaky, udiveně dívaly se na nás pohádkové zraky... A já, v ruce číši blaha, druhou kolem Tvého pasu, hlavu vínem štěstí zpitou nakloněnou k Tvému vlasu – zaletěl jsem duchem zpátky, před hradní jsem letěl brány, uzřel jsem tam sebe, z mnohé krvácejícího rány. Zjasněn Tebou jako slunce zřel jsem, jaký chuďas bídný byl jsem, než mne v brány Štěstí zavedl Tvůj pokyn vlídný!... 108

KDYŽ HLEDÍM V TVOJE OČI.
Když hledím, duše má v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji, jak čet’ bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí. A cítím, kterak ztrácím tělesnost, par bílých lehkosti mé údy nabývají, jsem čist jak sny Tvé, prachu země prost, a k výši vznáším se jak lidé v zlaté báji. A vidím krajiny kdes za světem, ba kdesi za hranicí lidských pomyšlení – ó, marně smrtelným je líčit rtem, pro jejich krásu v lidské řeči slova není. Ji vypsat mohlo by jen písmo hvězd a vyslovit jen ústa, která zrodil Betlém – v Tvých očí svitu slavím v ně svůj vjezd po luhu nekonečném, liliově zkvetlém... 109 Kam unáší mě křídlo tušení? Zda je to kraj, kde našich žití vody prýští, kde zoře našich dnů se rumění? Či je to tucha krajin dalekého příští?... Jak čet’ bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí, když hledím, duše má, v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji... 110

AŽ BUDEŠ MOJÍ ŽENOU...
Až osud dá, a budeš mojí ženou, chci ve Tvých stopách tichým stínem jít, zřít hlavu Tvoji k hrudi nachýlenou a motýlem se kol Tvých skrání chvít. Tvé cesty rovnat, palmy klásti na ně a k nohám Tvým lít vonné oleje, a stihat každou myšlenku Tvé skráně i cit, jenž pod brvou se zaskvěje. Zřít, nad hlavami nám jak rozletěly se tiché holubice, snové Tví – a v duše Tvojí listech sněžné běli číst naší lásky blahé poselství. A při té četbě navždy zapomníti dnů minulosti svojí prokleté – a trhat jenom liliové kvítí, jež z každé Tvojí stopy vykvete!... 111

MADONNA.
Ó, chápu staré malíře, proč ve své lásky záhony šli trhat bílé lilie, když tvořili své Madonny. Tak já zřím matku Ježíše v Tvé hlavy tichém schýlení – vždyť z Tebe, moje Maria, se zrodilo mé Spasení!... 112

TVOJE ZAHRADY.
Zabloudil jsem do Tvých zahrad, pustil lebku Hamletovu – jaký svět se plný jasu hlásil u mé duše k slovu! Co v těch květech leží krásy, které tady září v běli – pochybnosti, smutky, žaly jak by byly odumřely! Kalichy jsou jako vínem po kraj naplněny vůní – plody stromů jako v báji zlatem září na výsluní. Jako v jižních hájích z myrtí, tak se mi tu volně dýchá – v alejích a mezi květy svatý mír zde kráčí zticha. 115 A já s Tebou v jeho stopách, na rtech nevyřčená slova – zlaté slunce nade hlavou – – za zdí lebka Hamletova... 116 OBSAH:
I.
Pozdní píseň9 Nečtěte mých veršů10 Sníh12 Modlete se za mne!14 Mořské oko16 Melodie19 Za štěstím21 Krajina z pohádky22 Lesní jezero24 Proč Jsi zaslzela?26 Ty’s netušila28 Svíce30 A kvetou lilie bílé31 Mému slunci33 Vídal jsem Tě ve snách34 Sestra Láska35
[117] II. Večer39 Podzimní mlhy40 Lilie42 Naše láska43 Odříkání44 Soumrak46 Čtverolístek47 Kvítí proti hoři48 Až půjdeš na hrob matičky49 Všednost50 Ó, viď, ty duši mou máš ráda51 Já bojím se dravých objetí vášní52 Láska duší53 Snad se víc již neuzříme55 Všecky smutky pominou57
III.
Setkání61 Štěstí62 Vezmi mě, má dobrá vílo64 Mám tě rád!66 Na perutech lásky68 Duše ženy69 Ach, ano71 Světlo72 Byl svátek našich duší74 Západy76 Duše andělské77 Moje modlitba78 Pojď, sestro bílá80 Má jitřní zoře81
[118] Tvůj bílý květ83 Smutek84 Polož ruku na mé čelo85 Stín86 Tak mnohé chápu líp88 Plavba89 Chvíle štěstí90 Vzpomeň si91 Vlčí mák93 Smutek Tě políbil94 I když mě dálka odvede95 Suché kvítí96 Poslední myšlenka97 Jak stýská se mi!98 Mír100 Proměna101 Rád mám Tvůj výraz zamyšlený102 Lekníny104 Vřes105 Hrad Štěstí107 Když hledím v Tvoje oči109 Až budeš mojí ženou111 Madonna112
IV.
Tvoje zahrady115
Vytištěno v listopadu 1899.
E: tb; 2006 [119]