VZPOMEŇ SI...

VZPOMEŇ SI...
Vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami – mírem dýchala noc vlahá, my šli spolu pod hvězdami. Hlasy našich druhů zněly – my šli v tichém usmívání, v srdcích se nám rozechvěly všecky struny vzpomínání. Vrátily se všecky chvíle, které vzlétly nad oblaky jako holubice bílé – zase hleděly nám v zraky. První, která nečekaná vložila mou ruku v Tvoji, i ta chvíle požehnaná, jež mi řekla, že jsme svoji. 91 Že’s mou duší z dávna časů, pro niž věčný stesk mě chvátil, když v mém poli místo klasů smutný stonek jen se klátil. Že Jsi sluncem na mé pouti, na níž nechtěl paprsk prodlít – že mám k Tobě pokleknouti a se k Tvojí duši modlit... Vrátily se, vyprávěly, zněla harfa vzpomínání – ze tmy se Tvé oči skvěly, tiché hvězdy nad mou plání... Mírem dýchala noc vlahá, my šli šťastni pod hvězdami – vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami... 92