TY’S NETUŠILA...

Jan Rokyta

TY’S NETUŠILA...
Nás poutal rybník mlčelivý s odrazem borovic a sosen, Ty’s chtěla jen, by leknín snivý se na něm houpal, perlou zrosen. ZeŽe, co tak děla tvoje ústa, již z našich srdcí leknín vzrůstá – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila. A chtěla Jsi zde loďku míti, a chtěla Jsi zde míti vesla, by mezi vysněné to kvítí nás oba po hladině nesla. Že zatím loď již plula s námi, a za ní břeh že mizel známý – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila. 28 Že před námi se vody kalné v dál rozlévaly nekonečnou, že tůně vzrostla v moře valné a cesta naše v cestu věčnou, zpět k břehu, kde jsme stáli v snění, že nikdy návratu již není – mé duše sestro, moje růže bílá, Ty’s netušila... 29