TY’S NETUŠILA...
Nás poutal rybník mlčelivý
s odrazem borovic a sosen,
Ty’s chtěla jen, by leknín snivý
se na něm houpal, perlou zrosen.
ZeŽe, co tak děla tvoje ústa,
již z našich srdcí leknín vzrůstá –
mé duše sestro, moje růže bílá,
Ty’s netušila.
A chtěla Jsi zde loďku míti,
a chtěla Jsi zde míti vesla,
by mezi vysněné to kvítí
nás oba po hladině nesla.
Že zatím loď již plula s námi,
a za ní břeh že mizel známý –
mé duše sestro, moje růže bílá,
Ty’s netušila.
28
Že před námi se vody kalné
v dál rozlévaly nekonečnou,
že tůně vzrostla v moře valné
a cesta naše v cestu věčnou,
zpět k břehu, kde jsme stáli v snění,
že nikdy návratu již není –
mé duše sestro, moje růže bílá,
Ty’s netušila...
29