HRAD ŠTĚSTÍ.

HRAD ŠTĚSTÍ.
Zavedla’s mne ve hrad Štěstí, pode střechu zlatem krytou, pohádkovým leskem síní, vodila’s mou duši zpitou. Kráčeli jsme po kobercích, tkaných z nejluznějších snění – nad hlavami neviděna hrála hudba Roztoužení. Perlami zde slzy plály jako rosa na výsluní – všecky hořké vzdechy žalu změnily se v sladkou vůni. Po zdech rostly bílé květy, ke stropu se proplétaly, od koruny ke koruně zlatí ptáci polétali. 107 A z té spleti stonků, listů, toužících vzrůst nad oblaky, udiveně dívaly se na nás pohádkové zraky... A já, v ruce číši blaha, druhou kolem Tvého pasu, hlavu vínem štěstí zpitou nakloněnou k Tvému vlasu – zaletěl jsem duchem zpátky, před hradní jsem letěl brány, uzřel jsem tam sebe, z mnohé krvácejícího rány. Zjasněn Tebou jako slunce zřel jsem, jaký chuďas bídný byl jsem, než mne v brány Štěstí zavedl Tvůj pokyn vlídný!... 108