ODŘÍKÁNÍ.

ODŘÍKÁNÍ.
Tvé oko vidím zvlhlé v stínu řas a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když z hloubi žalu dutě zněl náš hlas a trhali jsme kvítí odříkání. Jak smutný květ! Až slzou vlhne zrak a hořkost lítosti se k hrdlu zdvihá, v hruď srdce bije, poplašený pták – a z rukou padá nedopsaná kniha. Jak smutné kvítí! Šedé kalichy se na zlomených stoncích k zemi chýlí, z nich hořká vůně kane na líchy – a v srdci pro ně lítost pláčem kvílí... Nám těmi květy osili náš sad, kde mohly stromy státi v bílém květu, kde mohly bílé růže s keřů plát, kde mohla zahrada být našich vznětů... 44 Tvé oko vidím, skryté v stínu řas, a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když vplétala Jsi ve Svůj tmavý vlas a připínala mně – květ odříkání... 45