MOŘSKÉ OKO.

MOŘSKÉ OKO.
Vlhkostí prosáklý vzduch, že všichni se do pláště halí, les zůstal v úvalech dole, sem jen se vyšplhá kleč; všude kol skalnaté štíty, mlha se po hřbetech valí – všecko zde zakleto v kámen, na rtech zde tuhne i řeč. V dáli se vodopád řítí, zdá se však, mrazem že ztrnul, do vrásek skalistých strání napadal bělostný sníh – marně zde stará se člověk, s čela by zádumu shrnul, zde, v tomto údolí ticha nikdy snad nezazněl smích. 16 Jaké to jezero smutné leží zde v skalnatém klíně! Bez dna jsou černé ty vody, mlčící jak sama smrt – bez řeči převozník horal pohání pramici líně, Bůh ví, že zdá se být duchem, i jeho vyzáblý chrt. Dívám se za prámem s břehu, lidí, jež nese, zřím ruchy, marně však snažím se sluchem z úst jejich zachytit hlas – hrůza mne pojímá: snad to Charon zde převáží duchy, snad jsou to lidé, jimž včera plamínek života shas’... Mlhy, jež nade mnou táhnou, snad jsou jen stínové lidí, kteří zde po tomto světě před věky chodili kdys – ztratili pamět svých losů, vítr jen pohyb jich řídí – – A tam ty nad vodou skály – toť je snad věčnosti mys!... 17 V dumách se za prámem dívám. Kdosi tam šátkem mně kyne – Bože, ty drahé mně rysy, ve větru vlající vlas! Volám Tvé jméno, však běda! Němé jest jezero siné, němé jsou mlhy i skály, v hrdle mi umírá hlas... 18