BYL SVÁTEK NAŠICH DUŠÍ...

Jan Rokyta

BYL SVÁTEK NAŠICH DUŠÍ...
Byl svátek našich duší... Plál na východě slunce štít, a s písní k nebi skřivan vzlít’ co bolí a co kruší, vše tiše spalo kdesi v dáli, v mlžné dáli. Vzduch dechem jara vonný, par bílý závoj stoupal z vod – a jak jen bývá v boží hod, tak s věží zněly zvony v kraj, celý zatopený světlem, bílým světlem. 74 A bylo ticho v duších, jak ve sváteční, velké dni, kdy klid má chuďas poslední – my po smutcích a vzruších zas ruce jsme si stiskli v štěstí, v tichém štěstí. A v chrám jsme vešli němi, kde dozněly již pašije, a po zdech kvetly lilije, mír s klenby splýval k zemi – a místo svěc Tvé plály oči, drahé oči... 75