MÉMU SLUNCI

Jan Rokyta

MÉMU SLUNCI
Jak plný úsměvu byl hvozd a voněl pryskyřicí, když plál mu s nebe slunce skvost, jak mně jas Tvojich lící! Pak slunce v dáli zapadlo, vše shaslo, co se skvělo, co hořelo, vše vychladlo – a všecko zesmutnělo. Ta cesta lesem, kde zněl smích, teď v smutných stínech mizí, noc na sosnách a na keřích se chytá černou přízí... Ó, neodcházej, Slunce mé, mne děsí černé sosny – my spolu v záři půjdeme, já bojím se své o sny!... 33