MÍR.

Jan Rokyta

MÍR.
Mír zas mě objal... Ved’ mě do krajiny, kde s polí dýše vůně v ranní chlad, v par závoj zhalen dálný obzor siný a bílým obláčkem dým stoupá z chat. Kraj tiše oddychá jak v polosnění, jen jako ze sna z dálky hučí jez, a ranní chlad než změní se v žár denní, pták se svou písní letí do nebes. A celý obraz srdci tak je blízký: ty lány polí, žito vlající, ty v zeleni se skrývající vísky a na obzoru lesy mlčící...! A po mém boku Mír... Tvé usmívání mu na rtech, na tváři i v očích tkví, má sněžnou čistotu Tvých bílých skrání a všecek Tvojí dobrotou se skví... 100