KDYŽ HLEDÍM V TVOJE OČI.

KDYŽ HLEDÍM V TVOJE OČI.
Když hledím, duše má v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji, jak čet’ bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí. A cítím, kterak ztrácím tělesnost, par bílých lehkosti mé údy nabývají, jsem čist jak sny Tvé, prachu země prost, a k výši vznáším se jak lidé v zlaté báji. A vidím krajiny kdes za světem, ba kdesi za hranicí lidských pomyšlení – ó, marně smrtelným je líčit rtem, pro jejich krásu v lidské řeči slova není. Ji vypsat mohlo by jen písmo hvězd a vyslovit jen ústa, která zrodil Betlém – v Tvých očí svitu slavím v ně svůj vjezd po luhu nekonečném, liliově zkvetlém... 109 Kam unáší mě křídlo tušení? Zda je to kraj, kde našich žití vody prýští, kde zoře našich dnů se rumění? Či je to tucha krajin dalekého příští?... Jak čet’ bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí, když hledím, duše má, v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji... 110