VŠEDNOST.

Jan Rokyta

VŠEDNOST.
Nad námi bdí Všednost mnohomluvná, rojem včel k nám letí její řeči – cítíš, drahá, v jejím hlučném smíchu jak se srdce moje svírá v křeči? Cítíš, vím – ó, zrak Tvůj mně to praví, vysílá mně paprsk duše bílý, by stín smutku zahnal s mého čela, v srdce týrané by nalil síly. Dí, jak v duchu ruce útlé lomíš, jak by zvolat chtěly rty Tvé němé: Bože, kdy se skončí naše muka, kdy svá pouta, drahý, rozbijeme! 50