SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...

Jan Rokyta

SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...
Snad se víc již neuzříme, prchnou léta, prchnou časy, nebudeš, co bývala Jsi, snad i stříbrem zkvete vlas, oba dva se proměníme – ale, co nám v srdcích dříme, bude kvésti zas a zas. Dny nám budou míjet dlouze pod oblohou, plnou stínů, jako bývá v chladném říjnu, jako v smutný listopad – pusto bude, v duších pouze květ náš bude kvésti v touze, ač kde jaký kalich svad’... 55 Pak smrt jednou řekne „dosti“, žití mé svůj prapor svine, zamknou se Tvé oči stinné, že jsme byli, řekne svět, pohřbí Tvé i moje kosti, budem’ patřit minulosti – ne však duší našich květ. Jako nyní vzpomínkami přeletíme šírá pole, pouta naše v zemi dole – a my volných duší dvé lidské bídy nad horami v objetí si padnem’ sami, každý bílé kvítí své. Zanesem’ je v jiné světy, kam ni oblak nevzlét’ němý, vsadíme je v jinou zemi, nežli v které zbyl náš prach – než kde zbyl náš osud kletý, jenž nám slzou shášel vzněty, našich snů a tužeb vrah... 56