ACH, ANO...

Jan Rokyta

ACH, ANO...
Ach, ano, mám Tvou bílou duši rád – však, drahá, snad to velkým hříchem není, když dím, že chtěl bych aspoň jednou vzplát Tvém na rtu v dlouhém, vroucím políbení. Že na chvíli jen chtěl bych přiklonit k Tvé drahé svoji rozpálenou hlavu – a vedle snů Tvých bílých svoje snít a na rmut zapomnít a na únavu. Tvé cítit hrudi a Tvých ramen zdvih, dát smutek s čela schvívat si Tvým dechem – a tušit, co se vlní v prsou Tvých, že vše jest citů duše mojí echem. A tušit, jak těl našich objetím si také duše naše v náruč klesly – a radostným svých křídel rozpjetím jak naši lásku k tváři slunce vznesly!... 71