DUŠE ŽENY.

DUŠE ŽENY.
Tvůj list jsem přečet’ právě, před se hledím v žasu: Tvá duše v něm jest milá – a přec jiná tak! Jak uzrála by náhle v jižních krajin jasu, jak hloubky moři nabyl by Tvůj plachý zrak! Táž duše tichá, bílá, jako lilje čistá, jež zkvetla přede mnou jak velký boží div – teď náhle pevně kráčí, svojí dráhy jista, jak poznání by z věčných natrhala niv! Ty, dítě ještě včera – Jsi dnes prorokyní, jak vypila bys nápoj všeho vědění, Ty, slabá dívka dodnes – náhle žena nyní, tvar jejíž duše ani bouře nezmění. Klid, vanoucí jen z lesů, ve Tvých slovech leží, mír široširých lánů, na nichž zraje klas – rci, duše moje drahá, kterém na pobřeží ty vzácné věčných zahrad plody trhala’s?... 69 Ó, divná duše ženy, v které jiné zemi Jsi zrála, než Jsi přišla na náš zemský svět? Tak před mnou stojíš v kráse, údiv jal mne němý – ó, vím, kdes v lepším světě kořen má Tvůj květ!... 70