VZPOMEŇ SI...
Vzpomeň si té cesty, drahá,
až budeme toužit sami –
mírem dýchala noc vlahá,
my šli spolu pod hvězdami.
Hlasy našich druhů zněly –
my šli v tichém usmívání,
v srdcích se nám rozechvěly
všecky struny vzpomínání.
Vrátily se všecky chvíle,
které vzlétly nad oblaky
jako holubice bílé –
zase hleděly nám v zraky.
První, která nečekaná
vložila mou ruku v Tvoji,
i ta chvíle požehnaná,
jež mi řekla, že jsme svoji.
91
Že’s mou duší z dávna časů,
pro niž věčný stesk mě chvátil,
když v mém poli místo klasů
smutný stonek jen se klátil.
Že Jsi sluncem na mé pouti,
na níž nechtěl paprsk prodlít –
že mám k Tobě pokleknouti
a se k Tvojí duši modlit...
Vrátily se, vyprávěly,
zněla harfa vzpomínání –
ze tmy se Tvé oči skvěly,
tiché hvězdy nad mou plání...
Mírem dýchala noc vlahá,
my šli šťastni pod hvězdami –
vzpomeň si té cesty, drahá,
až budeme toužit sami...
92