CAŘIHRAD.
Kde stála pyšná, zářná Byzancie,
vstal ještě krasší Konstantinopol;
hrd stavěl patu na otrocké šíje
a šířil pyšnou slávu kol a kol.
Moudrosti boží chrám zde vybudoval,
vzor jehož v modré nebes báni zříš,
umění velké poklady v něm schoval
a na báň jasný symbol vztýčil – kříž.
Kříž zářil nadpozemsky se své výše –
a vůkol prostopášnost, klam a lež,
hřích v pýše chodil, vesel prázdnil číše –
a časem otroky hnal v bojů řež...
A přišly dnové soudu, hrůzy tíže,
s hordami svými přitrh’ Mohamed –
v zem klesl s chrámu jasný symbol kříže
a po věky se z prachu nepozved’.
S východní slávou, pohádkovým leskem
teď Stambul hrdě tady vznesl líc –
a místo kříže, jenž se sřítil s třeskem,
na božím chrámě vzplanul půlměsíc.
A hrůza odtud vyjížděla v dálku,
vnikala v život hradů, chat a cel,
přes Balkán, za Dunaj až nesla válku –
a za Evropu Slovan krvácel...
19
A v posled míra hrůzy naplněna,
vstal, jenž byl bídnou rájou věků pět,
na Stambul pyšný táhne – jaká změna! –
a nikdo v prach ho nestrhne již zpět.
Sen vyplní se cara Simeona
po věcích bídy, otroctví a ztrát –
kde poražený Stambul v prachu skoná,
tam v nové záři vstane Cařihrad.
A na chrámě tvé Moudrosti, ó Pane,
až s díkem Slovan vítěz vkročí veň,
ať na vše časy nový symbol vstane:
planoucí, velká, jasná pochodeň!...
20